Povídky HP od Colette

Jen snít

  „Není ti zima?“

   „Trochu,“ hlesla, a on mohl vidět, jak se otřásla. Zvedla k němu zrak a pohlédla mu pevně do očí.

   „Tak fajn,“ zavrčel a spustil ruku zase zpět. Vlatně věděl, že nemá cenu nabízet jí svůj svetr. Nepřijme ho. Odvrátil tvář a zamračil se.

   „Aarone…“ oslovila ho prosebně, „víš, co jsme si řekli?“

   „Ano. Jen přátelé.“

   „Ano,“ přisvědčila tiše. „Nemá cenu to teď měnit.“

   Cítil tíseň. Odhodlaně polkl a zamrkal.

   „Aarone, vždyť víš, že se ještě setkáme.“ Byla statečná, ač jí místy hlas selhával smutkem. „Budu tam na tebe čekat.“

   „Já vím,“ souhlasil ztěžka. „Ale stejně…nezapomenu snad?“

   „Ano, zapomeneš,“ vklouzla rukou do té jeho a hlas se jí zachvěl. „Chápu, jak se cítíš…jsme na tom stejně,“ dodala šeptem.“

   Stiskl její drobnou dlaň. Věděl, že už za chvilku mu zmizí. Na jejich hlavy začalo jemně mrholit a oni postupovali stále hlouběji. Byl sychravý podzim. Pošmourné ráno. Na obzoru se vznášel mlhavý opar a listí pod jejich nohama bylo vlhké a zetlelé. Od úst jim stoupaly obláčky páry, jak dýchali.

   Chtěl jí něco říct, nějak vyjádřit, jak moc ji má rád, podpořit v jejím odchodu, ale jak by mohl? Sklonil hlavu, věděl, že ji ztratí. Toto bylo jejich poslední ráno. Poslední procházka lesem, který mu teď náhle přišel tak žalostný.

   „Aarone,“ vztáhla ruku k jeho tváři a zlehka ho pohladila. Cukl sebou. „Nad čím teď přemýšlíš?“

   „Nad tebou,“ dostal ze sebe a až bolestně si uvědomil, jak krásná je, když smutní. Pohlédl do jejích jasných očí a vyndal jí z dlouhých vlasů seschlý list.

   „Bude to dlouhá doba, že? Než…se znovu setkáme…?“

   „Já-ach,“ zatvářila se jako na mučidlech. „Doufám, že ano.“

   Vzdychl si a sklopil pohled. „Nýlinn, proč to přede mnou tajíš? Co ti brání v tom mi říct, jak to nastane?“

   „Aarone, když ti povím, že ten klíč je jít a sníst krajíc chleba, půjdeš a uděláš to. Jen abys mohl být zase se mnou. Ale…já se znovu neobjevím, nepřijdu za tebou. Nýžbrž ty za mnou,“ ulomila z keře mokrou větvičku a vychutnávala si ten pocit…něco držet, cítit... „Chápeš, jak to myslím? Klíč nesmíš předem znát. To je zákon přírody.“

   Ačkoliv měl smysly otupělé smutkem, po jejích slovech si byl najednou jist, že řešení zná. Měl ho na jazyku, jako zapomenuté anglické slovíčko, věděl, že ho zná, avšak nemohl si vzpomenout.

    Tohle byla hádanka. On chápal, ale…

   „Ano, Nýlinn,“ přisvědčil a srdce se mu rozbušilo náhlým vzrušením, že je tu jistá šance to vše vyřešit. Kdyby to dokázal, snad by nemusela odcházet. Zůstala by tu s ním. Nějak opomíjel její poslední slova.

   Tušil, že každým krokem jsou stále blíže onomu místu. V hlavě mu zoufale hučelo, nebyl si jist, jestli to stihne. Usilovně přemýšlel. Nejistě se rozhlížel kolem sebe v naději, že najde nějaké vodítko, pomoc. Zmocňovala se ho panika.

   „Nelámej si s tím hlavu,“ oslovila ho truchlivě a položila si tvář na jeho rameno. Jednou rukou ji přitiskl k sobě. Byli už blízko.

   „Vzpomínáš…jak jsme se tu potkali poprvé?“ promluvil.

   „Jak jsi mě tu našel,“ vzlykal tiše a hřbetem ruky si otřela oči. „Ano.“

   Ani on neměl daleko k slzám. Znovu zamrkal, mělce dýchajíc. Cosi ho hrozně tížilo na hrudi. Zastavil se a opatrně ji objal.

   Její ramena se rozechvěla.

   „No tak, ššš…“ tišil ji a ona tlumila svůj tichý pláč v jeho svetru.

   „Nýlinn, je to v pořádku…“

   Plakal s ní i on, mlčky a nenápadně.

   Musel být rozumný.

   „Nýlinn,“ těžce vydechl, „čas se ti krátí. Musíme jít. Pojď..“ Ne, nechtěl, aby šla, pryč od něj, pryč z jeho světa. Ale ona nemohla jinak, nemohla tam s ním zůstat, jelikož pak by se vytratila navždy…

    Neochotně ji od sebe odtáhl a ona přikývla. Opět se ruku v ruce vydali lesem k tomu místu. Aaron to špatně nesl. Znal onu dívku teprve třetím dnem a přece, přece si ji tak oblíbil…až moc. A když mu zmizí, chtěl si ponechat alespoň vzpomínky na ni, na jejich společné chvíle v lese, chtěl si už navždy pamatovat její zvláštní jméno…Ne, i to málo mu mělo být vzato. Tak proč? Ptal se sám sebe. Proč mu ji osud připletl do cesty, když má zapomenout? A ta hádanka…ach, k čemu mu bude? Nýlinn mu to přeci vysvětlila. Přeci říkala, že odejde tak…jako tak… A náhle mu s děsivou tíhou cosi došlo. Celou tu dobu přemýšlel špatně! Avšak teď věděl naprosto určitě, že mu k cíli chybí jen krůček.

   Odejde tak, jako tak. Ano, opravdu to říkala, skrytá věta, dvojsmysl.

   Dívka se však náhle zastavila a on byl vytrhnut ze svého přemítání.

   Zvedl zrak a rozhlédl se. Ale ne, poznával to tu… Byli na místě. Na první pohled docela obyčejný kousek lesa. Aaron však v něm viděl mnohem víc, tolik, co ostatní nikdy. Dokonale kulatý mechový koberec, zažloutlý a trochu seschlý, jen málo dotknutý listím, a uprostřed mladičkou nenápadnou břízu. Útlou a překrásnou.

   Jako Nýlinn.

   V kostech mu nepříjemně zabrnělo a po zádech přeběhl mráz. Vskutku kouzelné místo.

   „Už jsme tady,“ pronesla dívka a Aaronovi udělal žaludek kotrmelec.

   Rychle, rychle, tak mysli..

   „Jo,“ hlesl. A pak, jako by se čas pozastavil. Nýlinn se ho pustila, udělala krok od něj a plaše mu pohlédla do očí.

   Ještě stále trochu pršelo. Dlouhé vlasy měla mokré a kroutily se jí do plavých prstýnků.

   „Nechoď pryč,“ vydechl prosebně.

   Zavrtěla hlavou a ustoupila k břízce.

   „No tak Nýlinn, pomoz mi!“ Téměř vykřikl. Jistě, měl na mysli tu hádanku.

   Avšak ona sklopila zrak, natáhla ruku a konečky prstů se dotkla bílé, vlhké kůry.

   „Ne!“ Chtěl jít blíž, chytit ji a zadržet. Nemohl. Srdce mu bušilo až někde v krku, nohy mu zdřevěněly, ztatil v nich cit.

   Mizela. Ztrácela se mu doslova před očima. Stávala se průhlednou. Věděl, co teď přijde.

   „Nýlinn, počkej,“ zasténal.

   Bylo to příliš rychlé, nenápadně rychlé.

   Teď už s vypětím všech sil zaostřil na její matnou siluletu a jako kámen do hlavy-věděl odpověď. Odpověď na hádanku.

   „Nýlinn,“ zašeptal překvapeně a pak vykřikl, jako by to byl poslední triumf-

   „Musím zemřít!“

   Vlastně to byla otázka.

   A ona už tam nebyla.

Tak už neboj, a spi…

KONEC