Postavy: Lenka Láskorádová, Severus Snape

Přístupnost: od cca 10 let ...

Upozornění: Nevhodné pro slabé bránice. může způsobovat záchvaty smíchu :)

Zařazení: Humor

Typ: jednorázová povídka

Autoři::)

Beta-read : není

Inspirace: není (HP –čtvrtý díl)

Zpráva autora: Za případné pravopisné chyby, překlepy a chyby v odstavcích se moc omlouvám.

­Profesore Snape?

Lenka Láskorádová právě scházela schody do Velké síně a přemýšlela, zda škrkny žijí ve stromech nebo pod prkny v podlaze, když se k ní přidal Harry.

„Nazdar Lenko,“ pozdravil ji a srovnal s ní krok.V této chvíli o jeho přítomnost  příliš nestála ,ale nedokázala by odehnat kamaráda.Už sama skutečnost, že Harry Potter se s ní vůbec baví pro ni byla úžasná.

„Ahoj ,Harry,“ usmála se na něj nepřítomně „je to ale hloupost, ten ples,“ ukázala na skupinku děvčat která se okamžitě pitomě rozhihňala-jakmile kolem nich Harry prošel.

„Jo,“ zahučel chlapec zničeně „je jich tolik...pořád si nemohu vybrat.“

„Proč nepozveš třeba Hermionu Grangerovou?“ podivila se.

„Už někoho má...“ odvětil Harry znechuceně „...Cormaka.“ A pak Lenka dostala geniální nápad.Všimla si jak po něm Ginny kouká.

„Tak pozvi Ginny ,“ nadhodila.V tu ránu se Harry úplně rozzářil.

„Jak mě to mohlo nenapadnout?! To je skvělý nápad, díky Lenko!“ pak se ale nepatrně zamračil „a...ty už někoho máš?“

„Né,“ protáhla Lenka zasněně „přitom, vím o jednom člověku s kým bych tam ráda šla...“ Harry se zatvářil velice překvapeně „...ale bojím se ho pozvat a, on by mě určitě odmítl.“

„To přece nemůžeš vědět!“ zaprotestoval chlapec hlasitě „ kdo to vlastně je?“

Lenka se pousmála „promiň, Harry, to ti nemohu říct.“ omluvila se, dál už se ale o tom nechtěla bavit, obzvlášť ne s ním.Nic proti Harrymu neměla...jenže, rozhodně by ho nepotěšilo, kdyby se dozvěděl do koho se tak bláznivě zamilovala.Dokonce ani Ginny –své nejlepší kamarádce nic neřekla.

„Když myslíš,“ zavrčel Harry „já jen, že bych ti s tím třeba mohl pomoct.“

„Nene, díky, tohle buď nějak zvládnu sama, nebo budu mít holt smůlu.“ To už vstupovali do Velké síně. Rozloučili se tady a každý odešel ke svému stolu. Lenka se jako obvykle posadila vedle Terryho Boota a nandala si na talíř topinky. Pohlédla k učitelskému stolu a očima našla svého idola- profesora lektvarů. Chovala se jako vyměněná. S povzdechem typu: „tohohle muže si chci vzít...“ si podepřela bradu a dívala se. Dívala se jak si nakládá na talíř vajíčka, jak něco sděluje profesorce McGonagallové, potom se zaráží a ledovým pohledem přejíždí přes celou síň- jakoby něco hledal  a...už to našel, pomyslela si ve chvíli  kdy se do ní zabodly profesorovi černé oči. Byla to jen vteřinka, před chvilkou  se koukal někam na druhý konec a pak najednou se prudce otočil a podíval se jí přímo do očí.

Vyděšeně sebou trhla, jako se lekla, převrhla sklenici a vylila si dýňovou šťávu do klína. Několik lidí vedle ní vyprsklo smíchy, Terry se zadusil vařeným bramborem a Levandule Brownová se s hýkáním a sípáním opřela loktem do omáčky.

Lenka zrudla a rychle se snažila dostat vylitou tekutinu ze svého školního hábitu. Zvláštní, nestávalo se jí, že by se červenala. Úkosem pohlédla na Snapea- ještě stále ji pozoroval. Bleskově do sebe naházela poslední topiku a vyběhla z Velké síně. Byla sobota, takže se neučilo. Hůlkou si odstranila skvrnu na svém oděvu a pak zamířila do knihovny. Chtěla si půjčit něco o Blábolivých Bledulích- na školních pozemcích totiž narazila na jeden...keř (velmi neodborný název) a byla si stoprocentně jistá, že je to BláBle, ostatní se tomu ale jen ušklebovali- prý je to jen tis, a také pár učebnic s nimiž hodlala dokončit tu spoustu esejí a domácích prací co dostali na víkend. Knihy našla vcelku rychle a vítězoslavně si je odnášel do společenské místnosti Havraspáru. Konečně ostatním dokáže, že BláBle  opravdu existuje. Spokojeně vyhopsala po točitých schodech jejich věže až nahoru. Úsměv který jí až doteď pohrával na rtech se ještě více rozšířil když spatřila koho tu orlice nechala stát. Byl to Snape. Očividně měl špatnou náladu a dohadoval se s klepadlem o otázce.

Lenka k němu nejistě došla- oběma rukama přitom svírajíc knihy na hrudi.

„...ale já jsem profesor!“ rozčiloval se právě Snape „okamžitě mě pusťte!!“ Orlice mu však jen znovu zopakovala otázku. Snape zřejmě postřehl, že už není sám a zlostně se na Lenku otočil.

„Dovolíte?“ otázala se a vykročila k mosaznému, mohutnému klepadlu v podobě orlice, zasazenému v těžkých dubových dveřích.

„Co bylo dřív? Fénix nebo oheň?“ zazněla otázka. Snape si vztekle odfrkl. Lenka však nevzrušně otevřela pusu a odpověděla: „myslím, že kruh nemá konce.“

Orlice souhlasně přikývla: „velmi hezky řečeno,“ a vpustila je dovnitř. Lenka okamžitě zmizela v davu zatímco  profesor vpochodoval dovnitř a oznámil jim, že profesor Kratiknot je dočasně pryč a že tento víkend bude jednorázovka výuky tance, načež zase odešel.

Lenka to spíš považovala za  hroznou hloupost, řekla si ale, že přeci nemůže Snapea vytáhnout na parket a potom mu třeba svou nešikovností podkosit nohy. Představila si jak se Snape a ona válejí uprostřed Velké síně na zemi a musela se pousmát.

Na celé dopoledne si zalezla do dívčích ložnic a plánovala jak as obávaného profesora požádat o tanec. Nemohla to přeci dlouho odkládat. Vánoční ples je již v pondělí! a ta jednorázovka...dnes. No co, prostě mu tu otázku bude muset položit v co možná nejbližší době.

***

Po obědě zůstala ještě chvilku sedět ve Velké síni, zvažovala jestli se ho má jít zeptat hned nebo až potom. Většina žáků už odešla- u Zmijozeského stolu nebyl nikdo, ani u Mrzimorského. Od Nebelvírského se právě zvedal poslední prváček a u stolu Havraspáru byla jen ona, takzvaně začtená do Jinotaje.

Snape se ještě o něčem bavil s Brumbálem, pak se rozloučil a vstal. Lenka se sklonila ještě víc nad časopise, tvář úmyslně skrytou za clonou vlasů. Síní se rozlehly hlasité kroky jak Snape mířil k východu. Lence se rozbušilo srdce. Strnule zírala na písmenka před sebou a ve chvíli kdy profesor procházel kolem ní se vymrštila ze židle a vykřikla: „PROFESOE SNAPE?!“ hlasitěji než měla původně v úmyslu. To ta nervozita.

Snape sebou prudce škubl a zařval.Očividně si jí až doteď nevšiml. Knihy které držel s hlasitým třísknutím dopadly na zem. Lenka ztuhla. Snape zkoprněle stál, zády k ní a kolem něj se k zemi snášeli stránky z knih. Za nimi se ozval smích- to se Brumbál neudržel, hned nato ale spěšně utekl postraními dveřmi u učitelského stolu, snad aby mu Snape něco neudělal.

Pobledlý profesor se velice, velice pomalu otočil a probodl Lenku zlobným pohledem. „La-á-skorádová...!“ zachrčel roztřeseně „co-to-mělo znamenat?!“

„já-já-já...“ klid Lenko, je to jenom Snape „já jsem se vás chtěla na něco zeptat.“

„Vážně?“ protáhl Snape a nebezpečně se k ní přibližoval „a na co?“

„půjdete se mnou na ples?“ pronesla zvučně a zamrkala přitom svými dlouhými řasami. Profesor se zarazil. „Co-o?!“ zeptal se ohromeně

„ Jestli byste se mnou šel na ten ples? Jako tančit.“ usmála se na něj zářivě. Snapeovi jakoby teprve teď došla její slova a z nějakého nevysvětlitelného důvodu ho nesmírně rozčilila.

„Eee, tančit?...TANČIT?!“ vyštěkl najednou když konečně pochopil.

„Aáno,“ vydechla Lenka

„ne, ne, NE!! já s nikým tančit nepůjdu!!“ sípal Snape „CO SI TO DOVOLUJETE?!“ vybuchl pobouřeně a vrhl se na ní. Lenka vzala nohy na ramena.

„STÁT!“vřískal profesor který se zjevně přestal úplně ovládat. Vytáhl hůlku: „pouta na tebe!“ Dívka však obratně zakličkovala, vyhnula se jeho kouzlu a zmizela za rohem.

Tak tohle tedy nečekala. Udýchaně vyklopýtala do věže Havraspáru a vpadla do společenské místnosti. Sesula se na jedno z měkkých křesel, popadala dech a snažila se ovládnou třas jež se zmocnil jejích nohou.

„Copak? Střelenka běžela maraton?“ zachechtal se Hans Weroll ze čtvrtého ročníku-neobyčejně nesnesitelný kluk který se sotva mohl někomu posmívat.

„Ne, honili mě hltožroutové,“ opravila ho okamžitě Lenka naprosto vážným hlasem. Hans se nezadržitelně rozchechtal a zhroutil se na zem. I několik dalších studentů se pobaveně zašklebilo. Lenka si toho nevšímala, vlastně jí to bylo úplně jedno. Na chvilku se zamyslela a v hlavě se jí pomalinku zrodil nový, zákeřný plán. Snad se jí to tentokrát podaří. Rozhodně se zvedla z křesla, tak snadno se nedá! S vítězným úsměvem na tváři si to namířila rovnou do sklepení.

Rozverně poskakovala a v duchu si představovala ples strávený se Sevem po boku.Na předchozí honičku už málem zapomněla.

Vážně si myslíš, že přijme tvou žádost  když se tě ještě před půlhodinou snažil sejmout nějakým kouzlem?! ptal se vnitřní hlas rozčileně. Lenka ho však okázale ignorovala a už klepala na dveře od profesorova kabinetu. Ozvalo se nevraživé: „Dále!“ a ona vstoupila. Snape okamžitě vyskočil „a VEN!“ štěkl. Lenka se však jen pousmála a zavřela za sebou dveře.

„Okamžitě-vypadněte!“ vztekal se „já vás nebudu poslouchat!“

„Ehm, nepřišla jsem kvůli tomu plesu,“ snažila se ho uklidnit

„anoo? a proč tedy?!“ zatvářil se Snape pochybovačně. Lenka zaváhala, pak se ale rozhodla pro risk.

„Totiž,“ začala a pomalu k němu přistoupila, vzala jeho ruku do svých dlaní a zadívala se mu do očí. Snape, natolik ochromen hrůzou se ani nezmohl na žádný protest. Vytrvale mu hleděla do očí a on zase jí. Doufala, že profesor uhne pohledem dřív než ona-poněvadž takhle to měla v plánu. Když už ale měla pocit, že jí snad Snape propálí díru do sítnice, musela se rychle podívat jinam.

„Máte v hlavě spoustu strachopudů,“ sdělila mu zcela vážně a odhodlala se k němu znovu vzhlédnout. Snap se jí vytrhl jako by se popálil a o krok ustoupil.

„Čeho?!“ zděsil se. Lenka kolem něj začala pomalu obcházet.

„Srachopudů,“ trvala si na svém „jsou to neviditelní tvorové, vletí vám do uší a úplně vám zatemní mozek...“

Profesor se na chvilku zarazil, pak se ale rozpálil do běla.

„takže já mám ZATEMNĚNÝ MOZEK?!“ zařval vztekle. Dnes už toho měl opravdu dost.

„skoro...“ odpověděla Lenka svým nadpozemským hlasem. Když však spatřila, jak se Snape tváří, rychle dodala „ale samozřejmě se to dá napravit.“

Profesor se snažil zhluboka dýchat, přeci se umí ovládat, umí ovládat své pocity. Ještě ho tu raní mrtvice, takovou radost jí teda nehodlá udělat.Ano, ano, klid, nenechá se snad vytočit Láskorádovou.

„Opravdu?“ otázal se s pozdviženým obočím, když si byl jistý svým hlasem „to by mě vážně zajímalo jak.“ ucedil ironicky. Výborně! pochvalovala si Lenka v duchu, zatím vše klape tak jak  má.

„hm, pane profesore, strachopud je velmi nebezpečný...“ snažila se mu nahnat strach „když se nezakročí včas, můžete se i zbláznit,“ pokračovala neohroženě a Snapeovo obočí povyskočilo ještě o něco výš.

„totiž, ono se to léčí docela lehce, stačí když si s někým zatančíte...co třeba se mnou?“ dodala s nenadálou nadějí „na ple-“

Tohle Snapea dopálilo, chvilku na ni nevěřícně zíral, jak se mohl takhle stupidní plán zrodit zrovna u Láskorádové načež bleskově popadl nebohou Lenku za límec a jako si akromantule odtáhne svou oběť do hnízda, kde ji následně vycucne, odtáhl Snape Lenku do učebny lektvarů a napařil jí takový trest, že měla co dělat do rána.

***

Pomalu se už blížil Vánoční ples a ona se Snapem stále nemohla pohnout. Navíc po těch strachopudech se jí úspěšně vyhýbal. K němu do kabinetu už se neodvážila a jelikož byl stále víkend (neděle večer) tak se ho ani nemohla zeptat po hodině.

   Před chvilkou jí dorazil balíček od táty. Byly v něm střeštěné šaty, křiklavě růžové barvy. Od pasu nahoru šustili a leskly se jako celofán, spodní část byla jakoby do zvonu, pošitá asi pěti nebo šesti rolničkami, které se při každém pohybu zvonivě rozhoupaly. Sukně se třpytila glitry všech odstínů růžové a fialové a v třech ne moc úhledných řadách do ní bylo zapícháno spoustu drobných, lesknoucích peříček, též zářivě fialové barvy.

Když si Lenka šaty zkoušela, v nevkusně jedovatě zelených střevících  lesklými, modro-růžovými podkolenkami, vypadala doslova jako nechutně přeslazené, pomatené monstrum.

Dívka se spokojeně zatočila před zrcadlem a pak uložila své nové šaty zpět do krabice. Doufala, že by se v nich snad mohla Snapeovi zalíbit.

Zbývala jí totiž už jen jediná možnost-zeptat se ho přímo na plese. Tam by ji snad nemusel odmítnout...Ovšem problém byl v tom jak mu onu  otázku položit. Nechtěla ho rozčílit, koneckonců, Snape si může z plesu odejít kdykoliv bude chtít.

Zívla, už bylo opravdu pozdě...včerejší trest jí dal zabrat. Jak fyzicky, tak psychicky...musela vydrhnout celou učebnu lektvarů, nestihla večeři a jednorázovku  a ještě ke všemu poslouchala ty jeho sarkastické poznámky na její adresu. Propustil ji až v půl jedné ráno, když se mu konečně zdálo, že na podlaze není ani smítko, přísady a kotlíky ve skříních jsou řádně srovnané a že z kamenných stěn už nevisí žádní pavouci. Samozřejmě to musela vše zvládnout bez kouzlení.

Zalezla si pod peřinu, uložila se na polštář a do pěti minut spala jako zabitá.

***

„Lenko!Hej!“ dívka se okamžitě probudila a ospale zamžourala do chladných ranních paprsků pronikajících dovnitř barevnou okenní tabulkou.

Někdo už odhrnul z její postele s nebesy závěsy a teď se nad ní skláněl a šťouchal do ní, aby se probudila.

„Hm, ano?“pohlédla Lenka rozespale do buclaté tváře své spolubydlící Wlie Jany Reoblové.

„Chtěla jsi abych tě vzbudila,“ poodstopila Wlie od Lenčiny postele a nadzdvihla cípy svých šatů.„Jak vypadám?“ zeptala se a pohodila svými rovnými vlasy barvy počurané slámy. Lenka se posadila na posteli aby si ji mohla lépe prohlédnout.

„Hezky,“ uznala nevzrušeně a vylezla z postele zatímco se Wlie Jany výtězoslavně zazubila a odkráčela se předvést do společenské místnosti. Lenka se při tom pohledu rozvzpoměla na obrázek  hrocha nacpaného v baletní sukýnce z nějaké mudlovské knížky kterou kdysi dávno viděla ve výloze jednoho obchodu v Londýně.

Převlékla se, sešla do společenské místnosti, vyhnula se Werollovi a rychle utekla na snídani než jí stačil cokoliv říct.

Velká síň byla překrásně vyzdobená. Podél stě stálo všech dvanáct vánočních stromků ověšených skleněnými koulemi, z “oblohy“ se snášel začarovaný sníh a Severus Snape, neskutečně rozčilený, si co chvíli na svém místě za učitelským stolem smetal z hlavy malé, bíle vločky které se mu usazovaly ve vlasech.

Lenka se pousmála, posadila se ke svému kolejnímu stolu a naložila si na talíř toasty se sýrem a kečupem. Právě když zvedala tu dobrotu k ústům aby si ukousla, ozvala se od učitelského stolu hromová rána. Lenka nadskočila, upustila toast a její snídaně se rozplácla na zemi. Profesor Snape, neuvěřitelně rozlícený totiž právě praštil pěstí do stolu až zařinčely talíře, pak se postavil a doprovázen nesouhlasným pohledem profesorky McGonagallové vypochodoval z Velké síně.

Stačili ho ještě ve dveřích zaslechnout jak na jednoho druháka, který se mu omylem připletl do cesty vyštěkl, že jeho koleji sráží dvacet bodů. Profesorka McGonagallová pak zmatenému a vystrašenému chlapci body vrátila.

Lenka už se ale usmívala naplno, ano, miluje ho! a na ten ples ho POZVE! i kdyby ji to mělo stát život (což se asi vážně stane :)

Ani dnes se neučilo, no jo, Vánoce a vánoční ples...a pak budu prázdniny...bez Seva. Nesmí promarnit svou šanci!

Lenka se odpoledne připojila ke skupince dobrovolníků, kteří dodělávali ještě poslední přípravy na ples ve Velké síni a pak už jen zašla do dívčích ložnic Havraspáru, aby se sama také upravila. Oblékla si ty (aleaspoň pro ní) úžasné šaty, podkolenky a růžové střevíce. Rozčesala si své husté, zlatavé vlasy, na krk si pověsila něco jako těžkou, stříbrnou placku, velikosti galeonu a do uší si dala ředkvičky místo náušnic.

Wlie Jany byla chudinka nasoukaná v upnutých, krvavě rudých šatech, ve kterých vážně vypadala jako hroch. Jí to ale očividně nevadilo. Naproti tomu Sally Ann Perixové- další Lenčině spolubydlící to vyloženě slušelo. Přestože to byla asi nejhezčí dívka z ročníku, nikdy nebyla zlá ani nafoukaná. Pochválila Lence (i když s nuceným úsměvem) její šaty a pak chvatně odešla, zřejmě se namalovat do dívčí umývárny. Lenka se rozhodně líčit, nebo tak něco nechtěla,co to zkoušela naposledy, vypadala jako klaun.

Pak si najednou vzpomněla na svůj náhrdelník ze zátek od máslového ležáku, třeba by si ho mohla také vzít. I když, no, radši ne. Wlie místnost opustila také a tak se i Lenka sebrala a vydala se vstříc plesu.

Po chodbách se směrem k Velké síni trousilo spoustu studentů, otáčeli se za ní a chichotali se. Lenka rozverně poskakoval a usmívala se na všechny okolo. Když konečně došla do Velké síně (několikrát za cestu se totiž zastavila, například proto aby si popovídala s Protivou a popřála mu hezké svátky...!) byla už zábava v plném proudu.

***

Severus Snape se musel na ples dostavit celkem brzy.

To Brumbál.

Přikázal mu, že musí zůstat od začátku až do konce, prý aby si užil také trochu zábavy, že se mu to bude nakonec líbit a proč by si vlastně nemohl zatancovat, třeba Minervou.

A tak tu teď Snape seděl, u ohavného stříbrného stolku (kolejní stoly, i ten učitelský zmizeli a nahradili je tyto zdobné hrůzy) a upíjel ohnivou whisky.

Mile rád by se zašil do nějakého temného koutu a přemýšlel by o svých lektvarech. Ale tady žádné tmavé kouty nebyly, takže se musel hezky posadit sem a trpět.

Představoval si, jak vaří imiginární lektvar doušku smrti. Jeho postup znal nazpaměť, neurčitě přitom civěl do davu, který se tlačil na parketě.

Stál teď ve své krásné, chladné pracovně a přihazoval do kotlíku mleté krysí ocásky. Potom špetku šafránu a síry, už se dostával k té nejtěžší části. Nabral si do hrsti trochu prazvláštního prášku a v duchu odpočítával deset vteřin...šest-pět-čtyři-tři-dva...-! v tu chvíli sebou trhnul, jakoby se probral z tranzu, upustil prášek o vteřinu dřív do kotlíku, jeho lektvar vybuchl a on se vrátil zpět do reality.

Mezi davem plynule tančících párů totiž spatřil jistou osobu-točila se sama uprostřed parketu s rozpřaženýma rukama, kolem ní vlály její křiklavě růžové šaty a vypadala doslova jako šílenec.

***

Hudba dohrála a zadýchaná Lenka nechala pomalu klesnout ruce podél těla, na tváři zářivý úsměv. Její rolničky přestaly zuřivě cinkat a ona se rozhlédla kolem. Ještě Snapea neviděla...snad dorazil...i když, vlastně by se ani nedivila kdyby nepřišel. Co by tady asi dělal? Seděl a díval se na ostatní? To těžko.

Znovu se rozhlédla-stále nic a když se s už zoufalým výrazem obrátila na druhý konec síně, konečně ho spatřila. Byl tu! a seděl u jednoho z těch překrásných stolků.

Po tváři se jí opět rozlil pověstný nepřítomný úsměv a s uši rvoucím cink-ci-cink, cink-ci-cink dohopkala až k němu.

Profesor sena ni odevzdaně podíval, Lenka zamrkala.

„Je tady volno?“ ukázala na druhou a poslední židli u stolu.

„NE,“ zněla důrazná odpověď. Lenka se rozhlédla: „nikoho nevidím,“ pokrčila rameny a dřepla si vedle něj.

Snape protočil panenky a odvrátil se tak, aby na ní neviděl. Nastalo trapné ticho. Lenka si odkašlala. Nic. Natáhla se tedy a poklepala mu na rameno.

„Co chcete!“ štěkl Snape aniž by se na ni podíval.

„Půjdete si zatančit?“zeptala se Lenka nevinně. Profesor se prudce otočil.

„Už jsem vám řekl, že-NE!“ ucedil, chvilku na ni ještě nevraživě zíral a pak se zase odvrátil.

Ticho.

Takhle to přeci nejde! Nemůžou tu jen takhle sedět.

„Nevadí,“ zvolila Lenka novou strategii „tak si budeme povídat.“

Snape nedal nijak najevo, že by ji vůbec slyšel, přesto však na něm bylo patrné jisté ztuhnutí..

Lenka spustila...

Po pěti minutách se na ni Snape vztekle obrátil: „Mlčte už!“ prskl tiše.. Lenka však nevzrušeně pokračovala, jako by vůbec nepromluvil.

***

„...jenomže ty chropotalové vůbec nešli sundat dolů...“

„Hezký přívěsek,“ poukázal Snape mdle na stříbrnou placku a jeho hlas zněl zvláštně dávivě když to vyslovoval, (přívěsek se mu nelíbil ani trochu :) aby konečně převedl řeč, když už nějaká být měla na jiné téma.

Lenka se zarazila, pak, jako ve snách vztáhla k placce na svém krku ruku.

„Vlastně je to amulet,“ vypoulila na něj své obrovské oči „odhání škrkny,“ a nepatrně kývla.

Snape polkl. Třeba, by si mohl odsednout...aha tak to sotva. Všechny stoly byly obsazené. Pokusil se pod podmínkou, že si potřebuje dojít na toaletu zdrhnout ze slavnosti. Naneštěstí ho Brumbál chytil, zrovna když se chystal nepozorovaně vplout do sklepení chodby. Nasupený a nešťastný profesor byl odvlečen zpět a usazen na své místo vedle Lenky. Dívka se na něj usmála a vrátila se zpět k předchozímu tématu.

***

„...a pak, to na nás vybaflo...!“ pravila Lenka dramaticky a rozhazovala při tom rukama, jak předváděla, jak ji i jejího otce při nějaké výpravě přepadl obrovský trpaslík s mačetou.

Snape hlasitě zaúpěl. Krmila ho těmi svými výmysly přinejmenším už třičtvrtě hodiny.

„...Jenomže táta vytasil meč Roveny z Havraspáru, exituje něco takového? No, to je jedno a-“

„Dost! Stačí!“ vyskočil Snape ze své židličky „tak jo, tak jo! půjdu s vámi, s vámi ..em..“

„zatancovat si?“ vyskočila i Lenka ze své židle, ta se převrátila a s třísknutím spadla na zem. Snape něco neochotně zavrčel „ale budete zticha, je vám to jasné? ani-neceknete!“

Lenka horlivě přikyvovala, pak popadla profesora za rukáv a táhla ho na parket.

Páry se seřadili.

Snape a Lenka se postavili proti sobě. Chvilku trvalo než se Filchovi podařilo vyměnit desku. Dívka se zamilovaně zahleděla na svého partnera, otevřela pusu a ...

„Ticho!“ zasyčel Snape výhružně koutkem úst.

Lence se po tváři rozlil blažený úsměv. Profesor pomalu zelenal.

Konečně školník nasadil novou desku a rozezněla se hudba. Páry se daly do pohybu.

Snape držel Lenku v té největší vzdálenosti jaká se mu jen mohla podařit-tedy na délku natažených paží.

Melodie stále, pomaličku zrychlovala  a Lenka se dala do střeštěného hopsaní. Profesor až teď s hrůzou zjistil, že má sukni pošitou rolničkami. Popadl ji za ramena: „Ticho!“ zašeptal zoufale „Ticho!“

Lenka ale jakoby ho neslyšela, skákala dál. Snape stále zůstával v pohybu. Nenápadně se rozhlédl kolem sebe. Hudba naštěstí byla dost hlasitá a tak rolničky slyšelo jen pár nejbližších tanečníků, kteří co chvíli zmateně kroutili hlavami a otáčeli se po zdroji onoho podivného zvuku.

Snape se znovu sklonil k Lence: „Uklidněte se!“ v jeho hlase už pomalu zaznívala hysterie.

Srdce mu bušilo jako o závod. Jak jen tohle dopadne?!

Naráz bolestivě vyjekl. Lenka mu totiž právě omylem dupla na nohu. A jak...podpatkem. Zatnul zuby a snažil se nevnímat svůj pulzující palec u nohy.

A pak ho napadla škodolibá myšlenka- třeba by jí také mohl jen tak čistě náhodou skočit na nohu, aby věděla jaké to je. Ale..tak né, nebude se snižovat na její úroveň. Jestlipak vlastně někdy chodila do tanečních. Očividně ne. Kroky dělala tak, jak se jí zrovna zachtělo a ani její šaty na to nevypadali.

Rozboleli ho ruce, s nanejvýš znechuceným výrazem tedy Lenku chytil normálně, takže teď byla jen kousek od něj.

 „Přestaňte už, stačí! nebo vám dám škol-“ ,zasyčel jí přímo do ucha, vteřinu na to však musel spěšně ucuknout hlavou jelikož Lenčin amulet, který jí poskakoval na hrudi se právě vymrštil a málem mu vyrazil zuby.

Snape křečovitě zaklonil hlavu.

Klid, v klidu, utěšoval se.

„ A...vlastně, ti srachopudové, nebyl tu teď jeden?“ pokusil se ji až nepřirozeně rozptýlit, hlavně aby nechala toho, toho POSKAOVÁNÍ!

„Ano, také mám dojem, že jsem cítila jak tady nějaký poletuje,“ zamávala Lenka ve vzduchu rukama, jako by odháněla velké, neviditelné můry a podařilo se jí přitom nechtíc vrazit Snapeovi facku.

   Ten vydal jakýsi podivný skřek, něco mezi heknutím a vyjeknutím a vyjeveně zamrkal.

„Jejda, pane profesore,moc se omlouvám,“ řekla Lenka naprosto konverzačním tónem a usmála se.

Snape zhluboka dýchal, ano, je to jen malé cvičení na posílení psychiky, ano...Aách! svatý Potter! Vždyť tohle je hotová katastrofa!

A...ano, byla to katastrofa, alespoň pro některé. Lenka se Snapem protančila tři písničky.Chudáček. Prostě ho nepustila, než se stačil vzpamatovat hrála další...a další a další...už se mu z toho motala hlava. V jednu chvíli dokonce zkoušel předstírat že se mu chce zvracet. Ale ona ho prokoukla. Propustila ho teprve když se uprostřed čtvrté, velice pomalé romantické písničky zhroutil na zem a na kolenou ji prosil aby ho nechala jít načež se doopravdy pozvracel.

Colin Creevy zběsile mačkal fotoaparát, jeden snímek za druhým a pak spolu s několika dalšími zapsal tuto nezapomenutelnou historku do kroniky Bradavické školy. Vánoční ples aneb jak Lenka na týden oddělala profesora lektvarů. (No ano, úplně se z toho rozstonal)

A tak tu teď sedím v Bradavické knihovně při nažloutlém světle svíček, škrábání brku po pergamenu a úžasném klidu ,posledních patnáct minut před večerkou, nad tlustou bichlí starou sedmdesát let a lituji, že jsem toho muže nemohla poznat osobně.