Zlodějka knih
17. 12. 2010
Zlodějka knih. Je nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla, myslím, že mi můžete věřit, protože si troufám tvrdit, že jsem dost sečtělá. Myslím, že už je i hodně známá jako bestseler. Narazila jsem na ni jednou, úplně náhodou v neurčitém knihkupectví v Táboře, kde jsme byli o prázdninách spolu s mou rodinou a Clarett na výletě. Na první pohled mě upoutala. Má krásné žluté stránky pěkného formátu a poutavou obálku. Je to příběh, který vypráví samotná smrt.
Nekoupila jsem si ji a doteď ji nemám. Je docela drahá, víte, a já teď šetřím na Vánoce. Ale mím největším přáním k Vánocům je dostat ji pod stromeček. Čekala jsem na ni dva měsíce, než na mě přišla výpůjční řada-byla v knihovně asi patnáctkrát rezervována. Je to kniha, která ve mně zanechala rýhu ještě hlubší, než je Harry Potter. Myslím, že se řadí mezi literaturu pro dospělé, ale je o dětech. O dětství jedné dívky. Liesel Memingerová. Tak se jmenovala. Bylo jí deset let. Potom jela kamsi studeným vlakem, s maminkou a
bratříčkem. Nevyznám se v tom. Ve vlaku za zimy její bratříček zemřel... Liesel se z toho jen těžko dostávala. A potom naráz, byla přivezena do rodiny Hubermannových. Její maminka ji tam prostě nechala, ani nevím proč a zmizela. Rosa a Hans byli úžasní lidé. „Od teď nám budeš říkat mami a tati,“ prohlásila vždy drsná Rosa pár dní poté. Stejně tak pronásledovaný žid Max byl jejím milovaným společníkem, který k nim později přišel prosit o pomoc. Schovávali ho ve sklepě. Potom odešel. A za několik měsíců ho hnali nacisté spolu s jinými chudáky Himmel strasse aby se Němci mohli dívat, jak je odvádí do koncentračních táborů. Liesel Maxe poznala, měla jej strašně ráda. A neudělala dobře, když se k němu hlásila.
bratříčkem. Nevyznám se v tom. Ve vlaku za zimy její bratříček zemřel... Liesel se z toho jen těžko dostávala. A potom naráz, byla přivezena do rodiny Hubermannových. Její maminka ji tam prostě nechala, ani nevím proč a zmizela. Rosa a Hans byli úžasní lidé. „Od teď nám budeš říkat mami a tati,“ prohlásila vždy drsná Rosa pár dní poté. Stejně tak pronásledovaný žid Max byl jejím milovaným společníkem, který k nim později přišel prosit o pomoc. Schovávali ho ve sklepě. Potom odešel. A za několik měsíců ho hnali nacisté spolu s jinými chudáky Himmel strasse aby se Němci mohli dívat, jak je odvádí do koncentračních táborů. Liesel Maxe poznala, měla jej strašně ráda. A neudělala dobře, když se k němu hlásila. Jejím nejlepším přítelem byl Rudy Steiner, o rok starší, než ona, který ji ve skutečnosti miloval. Jako společnici, jako kamarádku. „Dáš mi pusu, Liesel? No tak, nestyď se saummensch.“ Dotíral na ni Rudy. Jenže Liesel se vždy jen usmála. „Jdi do háje, Steinere.“ Měli se rádi jako bratr se sestrou, kradli spolu jídlo i knihy (Liesel milovala knihy, Hans ji naučil číst, a Rudy by pro ni udělal cokoliv), hráli spolu s ostatními dětmi na špinavé ulici fotbal, dělali lidem, kteří jim nevyhovovali, naschvály, a nelíbil se jim Hitler spolu s celým jeho programem. Ani jejich rodinám.
A potom přišly nálety. Německo bylo bombardováno, sirény kvílely, Liesel četla lidem schovaným ve sklepě, psala svou knihu…
A zůstala sama. Naprosto.
Nikdy jsem nevěřila, že by si někdo mohl u knihy poplakat. Přišlo mi to příliš nereálné a divné, než aby to mohla být skutečnost. V tom jsem se však velmi spletla. Když já brečím (jakože docela často, ať už vzteky- to se mi stává v poslední době- nebo kvůli nějaké hnusné křivdě) ukápne mi slza- opravdu jen výjimečně. A to z druhého oka nikdy. Nevím, proč :D, je to zvláštní, ale nebudu to tady řešit. Zkrátka jsem u posledních několika kapitol plakala jako malá. Tak moc, až jsem neviděla na řádky, byla jsem celá usmrkaná a zničená, přesto jsem četla dál. Nebyl to happy end, to vás upozorním. Tedy, ne úplný. Rozhodně tam smutek převažoval nad tou jednou povzbuzující zprávou na konci. Když jsem se potom ráno probudila, připadala jsem si, jako kdyby mi zemřel někdo hodně blízký. Zlodějka knih potom strašně dlouho ležela u mě na nočním stolku, jelikož jsem se zkrátka nemohla donutit vzít ji a vrátit do městské knihovny, odkud jsem si ji půjčila. Nakonec jsem to sice zvládla, ovšem za vydatné pomoci Clarett: ´Jen klid. Prostě…jí tam vrátíš a půjdeme, ano?´
Ale věřte mi, nebylo to vůbec lehké.
Kniha byla tlustá, nebyla v ní žádná výrazná zápletka, která by vás nutila číst dál a dál- (detektivky: jak to asi dopadne?), přesto jste se od ní nemohli odtrhnout. Veškerý svůj volný čas jste věnovali jí, po večerech do jedenácti hodin četli jí. Ve škole o přestávkách se s nikým nebavili, jelikož jste četli Zlodějku knih. Cestovala s vámi na výlety, tížila vás v batohu na zádech, písmenka na stránkách poskakovala a sesypávala se doleva a doprava, když jste kodrcali vlakem, nejednou jste ji zachraňovali před rozlitým čajem. A vždy jste ji hladili po hřbetu a po stránkách a vychutnávali si ten šustivý pocit, když je otáčíte.
Toť vše k podání knihy mími slovy. Tady máte slova pár odborníků:
|
Dlouho očekávané české vydání mezinárodního bestselleru.
Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující. Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem. Vyšla poprvé v roce 2006, letos její prodej dosáhl 1 000 000 výtisků po celém světě. Čtenáři oceňují Zusakovo vypravěčské umění, originální volbu vypravěče, poetický jazyk, zejména se však vyzvedává téma knihy. Druhou světovou válku a holokaust se Zusakovi podařilo originálně a působivě zprostředkovat i těm, kteří tu dobu znají už jen z literatury, filmů či z vyprávění. Líčí ji jednak pohledem vševědoucí a všudypřítomné smrti, jednak slovy dítěte, navíc dítěte žijícího v Německu, v poražené zemi. Zaměřuje se ale spíš na všední život v zázemí, do kterého válka jen pomalu a plíživě proniká. Podle Zusakových vlastních slov ho k napsání knihy inspirovalo vyprávění jeho matky, která prožila válku v Mnichově a zažila bombardování města, a byla i svědkem scény, která získala důležité místo ve Zlodějce knih: městem prošel průvod Židů pochodujících do koncentračního tábora; jakýsi muž prý jednomu z nich podal kousek chleba a dostal za to pár ran důtkami od vojáka z eskorty. Kolem této scény, spojující laskavost a krutost, dvě krajní polohy lidské povahy, pak vyrostl obsáhlý příběh, který dokáže podmanit. |
· Kdyžjsem si ji kupovala, prodavač si dělal legraci, že prej jsem první, kdo chce zaplatit, všichni až do teď ji údajně ukradli. Řeč je o knize australského spisovatele Markuse Zusaka „Zlodějka knih“.
Zhodnocení románu přece jen vyžaduje určitou míru odstupu, jenže „Zlodějka knih“ je buď věc osobní nebo nic, takže buď ji nepřečtete nebo si neudržíte odstup. Stejně tak z ní nelze efektivně citovat, tvoří pevný celek, který je řečeno slovy klasika skutečně „větší než součet jeho jednotlivých částí“. Jakákoli citace tak nevyhnutelně působí vytržená z kontextu a jaksi prázdně a nevýstižně.
Příběh o osudech německé dívky a jejího dětského světa během druhé světové války, vyprávěný nikým menším než samotnou smrtí, totiž neobsahuje hluchá místa, nejsou tu věty, odstavce nebo kapitoly, které byste mohli v klidu přeskočit a nebyli tím citelně ochuzeni. A mezi námi myslím, že vám něco podobného nepřijde ani jednou na mysl a četbu si opravdu užijete, doslova do posledního písmenka.
A nebudete v tom sami, po celém světě se prodalo kolem milionu výtisků. Román se držel více než sto týdnů na žebříčku bestsellerů New York Times. Velmi dobře se mu daří i u nás soudě podle toho, že ten, který jsem si navzdory tradici o krádeži koupila já, je už dotisk prvního vydání v nakladatelství Argo.
Autor čerpal inspiraci z vyprávění své matky německého původu, která události během války zažila jako dítě (stejně jako hlavní hrdinka). Příběh knihy, jakkoli zajímavý, však převyšuje jednoznačně neotřelý styl vyprávění, jenž se tolik nesnaží udržovat čtenáře v napětí, ale spíše ho vede k tomu, aby si knihu skutečně vychutnal.
Mnohé recenze velebí Markuse Zusaka za způsob, jakým uchopil téma nacistického Německa nebo holocaustu, ale tím se nedejte odradit, navzdory prostředí a době, do které je román zasazen, o tomhle ten příběh v podstatě není. „Zlodějka knih“ je originální, dojemná i legrační, je to radost skrze slzy, je to o štěstí zakotveném v těch nejnemožnějších podmínkách.
Mohu Vám poradit jen jedno. Použijte filozofie o tom, že knihy si své čtenáře umí vybrat samy. Takže až se budete rozhodovat, jestli přečíst nebo ne, prostě si knihu vezměte na chvíli do ruky, otevřete na první stránce a přečtěte pár prvních vět. Zcela určitě rychle zjistíte, jestli vám těch 526 stránek stojí za přečtení a román za riziko, že vás chytnou při krádeži.
Příběh o osudech německé dívky a jejího dětského světa během druhé světové války, vyprávěný nikým menším než samotnou smrtí, totiž neobsahuje hluchá místa, nejsou tu věty, odstavce nebo kapitoly, které byste mohli v klidu přeskočit a nebyli tím citelně ochuzeni. A mezi námi myslím, že vám něco podobného nepřijde ani jednou na mysl a četbu si opravdu užijete, doslova do posledního písmenka.
A nebudete v tom sami, po celém světě se prodalo kolem milionu výtisků. Román se držel více než sto týdnů na žebříčku bestsellerů New York Times. Velmi dobře se mu daří i u nás soudě podle toho, že ten, který jsem si navzdory tradici o krádeži koupila já, je už dotisk prvního vydání v nakladatelství Argo.
Autor čerpal inspiraci z vyprávění své matky německého původu, která události během války zažila jako dítě (stejně jako hlavní hrdinka). Příběh knihy, jakkoli zajímavý, však převyšuje jednoznačně neotřelý styl vyprávění, jenž se tolik nesnaží udržovat čtenáře v napětí, ale spíše ho vede k tomu, aby si knihu skutečně vychutnal.
Mnohé recenze velebí Markuse Zusaka za způsob, jakým uchopil téma nacistického Německa nebo holocaustu, ale tím se nedejte odradit, navzdory prostředí a době, do které je román zasazen, o tomhle ten příběh v podstatě není. „Zlodějka knih“ je originální, dojemná i legrační, je to radost skrze slzy, je to o štěstí zakotveném v těch nejnemožnějších podmínkách.
Mohu Vám poradit jen jedno. Použijte filozofie o tom, že knihy si své čtenáře umí vybrat samy. Takže až se budete rozhodovat, jestli přečíst nebo ne, prostě si knihu vezměte na chvíli do ruky, otevřete na první stránce a přečtěte pár prvních vět. Zcela určitě rychle zjistíte, jestli vám těch 526 stránek stojí za přečtení a román za riziko, že vás chytnou při krádeži.
· Románová fikce o holokaustu má netradiční hrdiny i vypravěčskou perspektivu: smrt vypráví příběh o obyčejných Němcích, kteří nepochodovali s davem. / Taťána JANUŠOVÁ
Příběhů o druhé světové válce už bylo napsáno mnoho. Žádný z nich však pravděpodobně neměl tak zasvěceného vypravěče jako Zlodějka knih, jejíž příběh se dovídáme od samotné Smrti. Mohlo by se zdát, že Smrt se svým chladným odstupem a emoční neangažovaností nemá ty správné předpoklady (a v Evropě válcované nacismem ani čas) pro zachycení a vyprávění individuálních lidských příběhů, pro drobnokresbu osudů a vnitřního života postav. Zdání ovšem klame. V případě Zusakovy Smrti se rozplyne už na prvních stránkách knihy, kde Smrt doznává nejen slabost pro lidské osudy, ale i nečekaný cit pro detail. Tíživé téma holokaustu je kromě osobité vypravěčské perspektivy netradičně uchopeno a částečně prosvětlováno i volbou hlavních postav. Nejsou jimi ti, kteří přežili holokaust, ani jeho hlavní strůjci, ale obyčejní lidé z malého německého městečka. Zlodějka knih je jedenáctiletá dívka jménem Liesel, která na počátku příběhu přijíždí do své nové pěstounské rodiny. V novém domově ji trápí běžné, všední starosti - zamilovaný kamarád, problémy ve škole, fotbalové neúspěchy, ale i přízraky přibližující se války a smrti.
Australský autor Markus Zusak přiznává, že byl už od dětství fascinován příběhy a vizemi z nacistického Německa (odkud pochází jeho matka): bombardování Mnichova, pochody Židů malým městečkem, obrazy zpříma kráčejících řad Hitlerovy německé mládeže, tyto živoucí vize v jeho dětské fantazii pochodovaly celá léta, aby se nakonec proměnily v ty nejsugestivnější pasáže celé knihy. Právě v protikladu k neosobní, cit i zodpovědnost pohlcující davové mechanice stojí Zusakovi hrdinové: Liesel, její pěstouni Hans a Rosa, a kamarád Rudy. Nemají žádnou moc, mají ale odvahu porušovat pravidla, jednat autonomně, skrývat ve svém domě lidi - v tomto světle působí téměř jako lidský protipól německého antihrdiny Eichmanna.
Zusakovův milionový bestseller, který byl v autorově rodné Austrálii určen pro dospělé čtenáře, zatímco americký vydavatel ho zařadil do kategorie knih pro dospívající mládež, lze číst jako nevšední román s atmosférou prosycenou něčím magickým a zneklidňujícím, můžeme za ním ale spatřit i podobenství o povaze a moci slov. Ze slov a typických gest jako by vyrůstaly i osobnosti jednotlivých postav. Rosa se rodí z vrstvení nadávek (zakrývajících její velké srdce), Hans ze slov řečených vždy ve správný čas. Koneckonců - slova stvořila i führera. Právě ona ho učinila tím, kým se stal. Na závěr si to jasně uvědomí i zlodějka knih: „Beze slov by z führera nezbylo nic!"
Nacistické Německo představuje dobré studijní prostředí pro objevování moci slov. Liesel slova miluje, stejně jako knihy. Jejich hodnotu Liesel postupně poznává. Jak příhodné, že je to právě kniha (její vlastní), která jí nakonec zachrání život.
Originální perspektivu vyprávění umocňuje barvitý, silně obrazný jazyk. Zusak pracuje s barvami a jednoduchými vizuálními metaforami. Hansovi „oči stvořené ze stříbra a laskavosti" mají sílu konejšit Liesel i čtenáře. Barevná symbolika charakterizuje mimo jiné i působení Smrti na zemi: pokaždé, když si smrt přijde pro duši, nebe si oblékne některou z barev. Krátké úderné věty vás někdy bičují ironií a sarkasmem jako ostré kapky deště, někdy jen krátkými impresionistickými tahy úsečně snášejí obraz za obrazem. V každém okamžiku - a nejčastěji právě v tom posledním - ovšem Smrt zůstává neuvěřitelně poetickou vypravěčkou. Někdy projevuje i osobitý smysl pro humor, v jejím případě ovšem jen ten nejčernější.
Personifikace smrti většinou absorbuje špatné lidské vlastnosti. To ale není případ postavy Zusakovy Smrti. Ve srovnání s chladným mechanismem nacismu, jeho ideologií a hrůzami války působí přímo lidsky. „Nejsem kruťas. Jsem vyústění," obrací se ke čtenářům. Její moc nakonec spočívá jen v umění být ve správný čas na správném místě. Což v době, kdy zlodějka knih poznává sílu slov, znamená všude! Jako neviditelný, ale všudypřítomný svědek událostí má o čem vyprávět...
Tak, pokud jste tento článek zvládli až do konce, gratuluji vám :D A držím palce při koupi této knihy v nejbližším knihkupectví :)
Malé info:
Zlodějka knih
Nakladatel: Argo
Originál: The Book Thief, překlad: Vít Penkala
Formát: 528 stran, česky, vázaná vazba
Rok vydání: 2009
Originál: The Book Thief, překlad: Vít Penkala
Formát: 528 stran, česky, vázaná vazba
Rok vydání: 2009
Komentáře
Přehled komentářů
To bys tedy měla, Baru, i ty, Ario, je to vážně...já- nemám slov :D Úchvatný příběh.
Jinak Vánoční koledu znám- myslíš tu se Scroochem? Ten horor? O:) Ano, také se mi moc líbí, četla jsem ji v noci v angličtině a málem jsem zhebla strachy :D
...
(Barunka, 19. 12. 2010 14:09)
Myslím, že budu muset zajít od knihovny, i když bych se měla věnovat povinné četbě, nedá mi to a zjevně si to přečtu.
Doporučím ti jednu takovou moc hezkou povídku, takovou vánoční. Doufám, že jsi jí ještě nečetla. Jmenuje se Vánoční koleda (Christmas carol) od Charlese Dickense. Je to úžasný, miluju to :-)
www.nox-aria.estranky.cz
(Aria, 18. 12. 2010 16:51)Vypadá to jako zajímavá knižka. Až mi bude patnáct a povolí mi přístup do dospělého oddělení v knihovně, tak si ji asi přečtu, pokud to do té doby nezapomenu. :-)
...
(Colette, 20. 12. 2010 20:24)