11. "Do toho vám nic není, Downová," řekl Snape.
„Takže, Snape...je Smrtijed?!“ Healey stále lapala po dechu.
Seděli v jejich dívčí ložnici a probírali to, co zhruba před půlhodinou viděli. Venku se mezitím spustil pěkný liják a na okna potemnělé místnosti vytrvale bušily velké kapky. Vítr venku na ulici vířil listím a mračna se nevlídně stáhla.
„Jo,“ přitakal Harry, „docela určitě.“
„Jak je ale možné, že je ve Fénixově řádu a k tomu všemu učí v Bradavicích?!“ zeptala se rozhořčeně.
„Profesor Brumbál si myslí, že pracuje pro nás. Prý mu Snape donáší ze smrtijedských schůzek co má právě Voldemort v úmyslu. Ale ironie je v tom, že Voldemort si myslí totéž, ale opačně. Je přesvědčený, že Snape pracuje pro něj a dělá mu špeha proti Brumbálovi, takže vlastně...je to hrozně zamotané. Buď budeme věřit profesoru Brumbálovi nebo si můžeme myslet své. Ale, jedno z toho je určitě špatně...ať uděláme cokoli octneme se ve slepé uličce. Myslím, že tohle nemá cenu. Já sama vůbec nevím. Profesor Snape je… hodně nepříjemný...ale, profesor Brumbál přece nemůže být takový hlupák...já...nevím.“ Hermiona se tvářila zoufale.
„Já teda Brumbálovi rozhodně nevěřím, Snape je bídák,“ řekl Ron svůj názor.
„Ronalde! To nemůžeš, nemáme proti němu žádné důkazy, vůbec nic!“ ozvala se Hermiona.
„A co dnešek?“ povytáhl Harry obočí.
„Ano, ale co my víme? Mohl tam být také pro profesora Brumbála,“ setřela ho Hermiona.
„Vždyť ty Snapea obhajuješ!“ nařkl Hermionu Harry.
„To ne!.. Když... já tomu nerozumím,“ složila ztrápeně hlavu do dlaní. „Je to až moc složité...“
Healey si povzdechla. Chápala je. Ale sama k tomu moc říct nemohla. Neznala Snapea tak dobře jako oni.
„Víte co? Dnes s ním mám hodinu...je čtvrtek, tak bych se ho na to mohla zeptat,“ navrhla.
„Zbláznila ses?“ zeptal se Ron. „Pokud to opravdu uděláš, budeme tě seškrabovat z podlahy...“
Healey se na něj usmála. „To zvládnu, půjdu na to nenápadně.“
„Heal,“ ozvala se nesouhlasně Hermiona, „opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad?“
„Zkusím to,“ stála si Healey na svém
„Jak myslíš, ale neručím za tvoje zdraví. Co budeš dělat dnes?“ optal se Harry.
„Dokrvovací a lektvar na zmírnění účinků kletby cruciatus,“ řekla.
Ron potichu hvízdl. „To jsme se učili na konci čtvrtého ročníku! Jsi fakt dobrá!“
„Díky.“ Jeho kompliment ji potěšil. Lektvary ji sice ohromně nebavily, ale jakž takž je zvládala. Navíc jak se Snapem, tak s Brumbálem opravdu hodně přeskakovali. Učila se jen a pouze to nejdůležitější.
Zezdola se ozvalo zaklepání. Stejně jako tenkrát se i teď Healey otráveně zvedla ze země a šla dolů otevřít.
„Tak tedy...hodně štěstí,“ usmála se na ni mile Hermiona.
„Jdu tam,“ zavolala mdle, když se octla u paty schodiště. „Alohomora.“ Lehce mávla hůlkou. V zámku od vstupních dveří to cvaklo a ona otevřela.
„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila Snapea, který stál na prahu, a už tónem mu dala jasně najevo, že mu dobrý den rozhodně nepřeje. Snape jí kývl hlavou a vstoupil dovnitř. Healey za ním zavřela. Svlékl si promočený a těžký plášť a pověsil ho na věšák. Potom vytáhl hůlku a jedním mávnutím jej vysušil. Pak se k ní otočil zády a beze slova vykročil po schodech nahoru. Vydala se za ním, věděla kam jde. Na tohle už byla zvyklá, ale neušlo jí, že dnes profesor nemá tu nejlepší náladu.
V prvním patře vstoupili do druhých dveří zleva a Healey se vydala ke skříni pro kotlík. Přinesla si ho na jedinou desku, která tady byla, a zapálila pod ním oheň. Až dosud Snape nepromluvil a to nevěstilo nic dobrého.
„Takže, dnes budu vařit ten dokrvovací lektvar?“ ujistila se.
Její otázku ignoroval. „Příští středu a pátek tu budu zaskakovat místo profesora Brumbála,“ oznámil jí. Healey poklesla čelist. To ne!
„Počítám, že budu i nadále mít lektvary s vámi,“ zamračila se.
„Toho se nemusíte obávat,“ ušklíbl se Snape ironicky.
Healey protočila panenky. „Úžasný,“ zasyčela posměšně, „tohle byl vždycky můj sen...“
„Pokud si myslíte, že se na mích hodinách budete chovat takto neomaleně, tak se šeredně pletete. Nebudu už vám déle trpět ty vaše poznámky Downová,“ vyštěkl zničehonic rázně. Očividně mu už došla trpělivost. Tohle bylo moc. „Jestliže vám chybí slušné vychování,“ pokračoval, „má chyba to není. ( :D) Takže se laskavě ovládejte, jinak to ve škole budete mít mnohem těžší! Nemyslete si, že ve svých hodinách budu nějak omlouvat váš pozdní nástup na školu, ne. Budete dodržovat stejná pravidla jako ostatní žáci a stejně tak se budete účastnit zkoušení i písemek. Nebude nic druhého pro vás. A mimochodem, co to bylo na té Obrtlé?“ Málem křičel. Jeho hlas postupně nabíral na hlasitosti…Nestávalo se často, že by se zrovna on neudržel.
Došlo jí, že nemá cenu zapírat. „Totiž...prostě jsme tam byli a potom...“
„Ach ták,“ ušklíbl se Snape. „Ano, jistě, a pak se tam jen náhodou objevili...Smrtijedi.“ Naráz šeptal, šeptal a výhružně si ji měřil.
„No, tak nějak...“
Snape si odfrkl. „Ovšem...takže to nemá cenu, páčit to z vás?“
„Ne,“ odpověděla Healey chladně.
„Nic mi nepovíte?“ Už byl těsně u ní.
„Ne.“ Hlas se jí malinko zachvěl, stojí tu před ní Smrtijed a ona...ona mu odporuje...
„V tom případě si budu muset promluvit s Ed- s vaší matkou.“
„Klidně,“ odsekla a otočila se k němu zády. Plané výhružky...a naprosto neohroženě si došla pro ingredience.
Snape po celou tu dobu sledoval každičký její pohyb a pokoušel se odhalit, kdo vlastně ta holka doopravdy je. Její JÁ bylo opravdu silné a svéhlavé. Očividně z něj neměla sebemenší strach, a pokud ano, rozhodně to nedávala nijak najevo.
„Kde mám postup?“ stanula před ním a podívala se mu zpříma do očí.
„Postup nebudete potřebovat. Nadiktuji vám ho.“
´Tak dobře, bezva, nevadí...
´ Ále vadí!´
Přiznala, tohle bylo ještě horší, než očekávala. Je docela nepříjemné, když vám někdo diktuje postup o kterém nemáte ani páru.
„Nakrouhejte tři denivky, dejte je do kotlíku a přidejte dva listy z hlavochramstího lopuchu. Nechte 10 minut jen rozvařit. Nemíchejte to! Řekl jsem jen rozvařit! Poté vymačkejte šťávu z kořene drniny do pěti polévkových lžic a přidejte do směsi v kotlíku...“ začal Snape svůj monolog. Healey skoro nestíhala. Tohle byl docela těžký lektvar. Hodina se ubírala tím směrem, že profesor stále řečnil, co dělá špatně, a ona stále kmitala okolo kotlíku. Samozřejmě nikdy nezapomněl na své uštěpačné poznámky jako třeba: „Ztlumte si plamen! Chcete nás oba zabít?“ nebo „Podle barvy vašeho lektvaru soudím, že jste tam přidala alespoň polovinu svého mozku, Downová.“ A tak dále.
„Můžete mi zopakovat, co jsem vám říkal o šupině z draka?“ zeptal se Snape opět po chvilce nenávistně.
„Že je moc tvrdá a nemá se krájet,“ odpověděla mu automaticky.
„A můžete mi tedy vysvětlit, proč jste ji chtěla nakrájet?!“
Healey sklouzla pohledem ke své ruce, ve které držela nůž nad dračí šupinou. Jejda...Ještě že jí upozornil. Začala přemýšlet na plné obrátky co mu na to asi tak odpoví. Měla na výběr. Buď za a) prostě se přizná, že právě nadávala nad tím, jak moc ho nenávidí, nebo za b) prostě ho tím nožem zapíchne a bude to. Plán b) se jí líbil mnohem více než ten druhý. A samozřejmě byl také lehčí. Ale...jak by pak chudák Brumbál na konci roku, takhle narychlo sháněl nového učitele lektvarů? A co by ona dělala s mrtvolou? A tak se raději rozhodla pro možnost a)
„No...já jsem se nějak zamyslela...“
„Vážně?“ protáhl Snape líně a vrhl na ni takový vražedný pohled, že kdyby byl opravdu skutečný, ležela by tu už v kaluži krve. „A copak bylo důležitější než váš lektvar?“ sykl.
Tohle pro ni byla skvělá šance. Risk...je zisk. „Totiž...já jsem uvažovala...nad vámi,“ řekla tiše a nevinně se sklopeným pohledem.
„Jak to myslíte?“ zeptal se Snape po chvilce nebezpečně.
„No, přemýšlela jsem, vlastně, chci říct- musí to pro vás být opravdu těžké...pracovat jako dvojí agent...“
Chvilku to vypadalo, že Snape snad něco popadne a majzne ji s tím po hlavě. Ale pak se uklidnil, zhluboka se nadechl a... „Do toho vám nic není Downová,“ zasyčel strašlivě. Heaey zamrazilo v zádech. Následovala nepříjemně dlouhá chvíle ticha, při které se ani jeden z nich nepohnul. Snape mlčel a Healey tím pádem nevěděla co má dělat Jen stála, usilovně se kousala do rtu a mermomocí se snažila zahnat ten nepříjemný pocit, že se Snape do ní právě pokouší udělat pohledem díru.
Oba dva je upozornil až hlasitý třesk. Healey samozřejmě na svůj lektvar úplně zapomněla a tak teď její kotlík vyletěl do vzduchu. Následovala ohlušující rána. Dívka odskočila od stolu, přikrčila se na zemi a rukama si kryla hlavu. Snape něco vykřikl a před Healey se zhmotnil obranný štít. Najednou nebylo nikde vůbec nic vidět, všude byl hustý šedý plyn, který jí drásal oči a štípal v nose. Bylo to tak rychlé, během pár sekund se vše změnilo. Začalo se jí špatně dýchat. V tu chvíli vlastně docela zapomněla na to, že v místnosti s ní byl i Snape. Teď se hlavně potřebovala dotud co nejdříve dostat pryč. Rozkašlala se a snažila se nějak přiblížit ke dveřím. Po čtyřech a naslepo tápala rukama kolem sebe. Nahmatala nějakou stěnu, opatrně se postavila a přejela po ní rukama až na její konec. Dostala se do rohu. Nic, žádné dveře. Zkusila to tedy zpět na druhou stranu. Ne. Sakra! Totálně ztratila orientaci. Teď už se opravdu začínala dusit. Ano, samozřejmě by tohle mohla prostě vyzkoušet na všech stěnách, místnost ale byla celkem velká, a až tolik času zase neměla. A mimo to, neměla ani svou hůlku...Srdce jí bilo jako splašené, spustila se zpět na podlahu a zašátrala rukama kolem sebe ve snaze ji opět najít. Nahmatal však jen spoustu prachu a třísek, a pak se jí něco silného a ostrého bolestivě zařízlo do dlaně. Ucukla a druhou rukou si ji ohmatala. Cítila, jak jí po zápěstí začínají stékat pramínky krve. Nedbala na to a i přes bolest, vystřelující jí z pravé dlaně do ramene a houstnoucí dým, se pokusila znovu najít dveře. Teď už jen zoufale lapala po vzduchu, toho se však nedostávalo. Chtělo se jí brečet. Napřáhla ruce před sebe a rozeběhla se tam, kde si myslela, že by mohla být druhá strana její učebny lektvarů. Na opatrnost už nedbala. Několikrát zakopla o rozlámaný kus dřeva nebo jí pod podrážkou zakřupalo sklo. Kyslík se najednou dočista vypařil.
Vlevo od ní cosi ošklivě zapraštělo. Z posledních sil uskočila, právě včas, aby ji nezabila masivní skříň, ve které uchovávala své výsledky z lektvarů, a která se právě dunivě zřítila k zemi. Následoval obrovský světelný gejzír a na to další, snad ještě hrozivější výbuch. Skříň se roztrhla a cáry třísek a dřeva vystřelily do všech stran. A pak z ní najednou vyšlehly rudé plameny a sžíravou rychlostí spálili její třetinu na uhel. Healey vytřeštila oči. Udusí se tu, nedostane se ven! Uhoří! Naprosto ztratila hlavu. Tlumeně vykřikla a vyrazila neurčitým směrem. Žebry tvrdě narazila na nějaký kus nábytku a upadla na zem. Teď už téměř nic neslyšela. Zamotala se jí hlava...Už jí to bylo jedno.
Ztratila vědomí.
***
Když se probudila, zjistila, že leží v posteli v jakési prostorné bílé místnosti. Podél stěn stála spousta dalších bíle povlečených čistých lůžek a nočních stolků a páchlo to tam dezinfekcí a vším dalším. Skoro to vypadalo jako by byla někde na ošetřovně.
Cítila se malátně a trochu ji bolela hlava, ale jinak nic...bylo to trochu zvláštní. Jak se sem vlastně dostala? Pomalu se jí vše začalo vybavovat...Její soukromá hodina lektvarů, narážka na Snapeovo smrtijdství ... výbuch kotlíku, spousta kouře a ... pak už jen tma. Zhoupnul se jí žaludek, no ano, vždyť se tam málem udusila... Nad tím, jak se vlastně dostala ven se až tak nezamýšlela. Opatrně se posadila. Cítila se docela dobře... Vystrčila nohy ven z postele a po chvilce zaváhání se postavila. Zjistila, že má na sobě bílou univerzální noční košili. U nohou postele našla nějaké pantofle, nazula si je a nejistě se vydala na průzkum. Velice tiše a po špičkách vyběhla ven na chodbu. Opravdu jí bylo až moc dobře. Cítila se krásně odpočatá a svěží, nic ji nebolelo. Ocitla se v kamenné, z části chladné a prosvětlené, chodbě. Byla úplně tichá a prázdná. Otevřenými okny dovnitř pronikal čerstvý teplý letní vánek a bylo cítit půdu a trávu. Obrovská okna vrhala na podlahu i stěny dlouhé pásy teplého světla.
Zhluboka se nadechla a bez váhání se vydala vpřed. Potřebovala se odsud okamžitě dostat. Neměla ani tušení kde se teď nachází. Míjela zašlá brnění a mumlající obrazy, které vykřikovali něco o tom, že tady nemá o prázdninách co dělat.
„Kampak se ženete mladá dámo?“ zeptal se jí po chvilce jakýsi portrét starého muže s našedlým knírkem.
Pomalu se zastavila a změřila si ho zamračeným pohledem. „Noo, potřebovala bych zjistit, kde to sakra jsem a potom nějakým způsobem najít matku, takže se pokouším najít cestu ven,“ vysvětlila.
„Jak kde jste, ztratila jste paměť nebo co? Vy nepoznáváte Bradavice? Z jaké jste koleje?“
„Bradavice?“ otázala se pomalu a skoro až hloupě.
„No jistě. Neměla byste si raději dojít na ošetřovnu?“ optal se obraz nedůvěřivě. „A co to máte na so-“
„Ne, to ne, jsem v pohodě,“ utřela ho. Na nic nečekala a rozeběhla se chodbou.
Takže Bradavice...no tak to se tedy má...Tohle vážně nečekala. I když, ty středověké chodby...
Jakmile se od obrazu dostala na bezpečnou vzdálenost, zpomalila a nadšeně se rozhlížela. Tak tudy chodí studenti na hodiny...
Prošla chodbou až na její konec, zahnula za roh a octla se v jakési vstupní...hale? To ne, na to byla moc velká. Bylo to něco jako trochu menší síň. U vchodů se tyčily vždy dva zdobené sloupce a kus od ní, vlevo, zel ve stěně obrovský průchod, zřejmě na školní pozemky. Masivní dubová brána, která se vypínala několik metrů nad ní, byla otevřená dokořán a ve slunečních paprscích, které pouštěla dovnitř, tančily částečky prachu.
Ale teď, když už Healey konečně věděla, kde se nachází, najednou si uvědomila, že ven už vlastně vůbec nepotřebuje. Pohltila ji zcela jiná touha a sice: využít své šance a opravdu pořádně si to tu prohlédnout. Učitelé teď jistě budou někde na prázdninách a Brumbál asi někde u sebe v pracovně, nikoho by potkat neměla. Vypadalo to tu opravdu liduprázdně. Koneckonců, chodby byly celkem spletité a když jste to tu neznali, nebylo lehké zabloudit. Nemusí hned všichni její spolužáci, se kterými se setká už za necelé tři týdny, vědět o tom, že vlastně ještě před pár měsíci byla úplně obyčejná holka a že o kouzlech neměla ani tušení.
Při tom pomyšlení rukou bezděky zajela do kapsy pro svou hůlku. Ale ani kapsa a tím pádem ani hůlka nikde. A pak si uvědomila, že vlastně vůbec neví co se s ní stalo. Potlačila touhu rychle se vrátit zpět na...ošetřovnu? asi to byla ona, a okamžitě se dožadovat nějaké hůlky, nejlépe té její. Místo toho přešla celou Vstupní síní až k dalším obrovským dveřím a nakoukla dovnitř. Zůstala ohromeně stát.
Byla to neskutečně velká místnost, se čtyřmi kolejními stoly a v čele s jedním učitelským. Klenutý strop odrážel modrou oblohu a oblaka, která po ní volně plynula, až bylo skoro k neuvěření, že tam vůbec nějaký je.
Překvapeně vydechla a vstoupila dovnitř. Pomalu se loudala uličkou mezi stoly a rukama přejížděla po jejich starých deskách. Vyzkoušela si, jak se sedí na tvrdých dřevěných lavicích a také se koukla k učitelskému stolu. Posadila se na druhé místo zprava a rozhlédla se okolo. Musela uznat, že na tomto, o trochu vyvýšenějším místě, mají učitelé opravdu dobrý rozhled. Pravděpodobně vidí na úplně všechny žáky. Už se chystala, že se postaví, když tu náhle jí zarazil jakýsi zvuk.
Dveře na protější stěně se s tichým vrznutím otevřely a dovnitř vstoupil...Snape.
Healey ztuhla. Málem se jí zastavilo srdce. Co jí asi udělá, až zjistí, že... Že se tu bez dovolení toulá po chodbách. O výbuchu kotlíku raději nemluvě. Ano, musela uznat, že na Snapea dočista zapomněla.
Profesor za sebou rázně zavřel, nekoukal doprava ani doleva a rychle se vydal uličkou mezi jedním z kolejních stolů a zdí, pryč.
Healey, stále sedící za učitelským stolem, se maličko přikrčila, skoro mrtvá hrůzou, a znepokojeně sledovala jeho záda, jak se od ní vzdalují. Velkou síní se hlasitě rozléhaly jeho kroky. Byl už skoro u východu ven a právě ve chvíli, kdy si už málem blahopřála, jak úžasně to vymyslela se Snape zničehonic naráz zastavil.
Healey vytřeštila oči a zadržela dech. Ale to ji bohužel v ničem nepomohlo. Snape se prudce otočil čelem k ní a samozřejmě ji okamžitě uviděl.
Na chvilku zůstal strnule stát, zírajíc na ní, ale potom nehezky zbledl a Healey okamžitě vytušila, že teď jí opravdu rozmázne jako mouchu na okenním skle.
Profesor, bledý vzteky, semknul rty do hrozivě úzké linky a dlouhými kroky zamířil k ní.
Healey se vyděšeně postavila. Co s ní teď bude?! Našel ji sedět u učitelského stolu, kdyby kdekoliv jinde... Snažila se vymyslet si nějaký argument, kterým by se v případě ohrožení hájila...třeba: „ Vůbec netuším, jak jsem se sem dostala!“ nebo: „Ale já jsem náměsíčná...!“ Jedno vysvětlení chabější než druhé. Mezitím se k ní Snape přibližoval čím dál více.
NE! Nebude se ho bát, bát se někoho jako je on je prostě slabost. Snape je chudák, který si své mindráky hojí na ní a na ostatních...
Nasadila odhodlaný výraz a založila si ruce na hrudi. Nechala ho dojít až k ní, a tak se teď nad ní hrozivě tyčil a Healey pomalu opouštěla odvaha.
„Downová, co-tady-děláte?“ zeptal se profesor velice mrazivě a tiše. „Nemáte být na ošetřovně?“
„Ale joo, asi jo. Jen jsem se šla trochu projít a-“
„Co prosím?!“
„No-ee...cože?“ nechápavě se na něj podívala. Co je zvláštního na tom, že se chtěla jít nadýchat čerstvého vzduchu?
„Uvědomujete si vůbec, v jakém jste stavu?“ sykl.
„Jasně. Je mi dobře,“ rozhodila rukama.
„Ne, není!“ vyštěkl Snape a drapnul ji za límec. „Vy nejste normální...“ Smýkl s ní a táhl ji ven z Velké síně.
„Hej, chcete mě uškrtit?!“ ohradila se popuzeně.
Nedal nikterak najevo, že by ji vůbec slyšel.
Profesor rázně kráčel chodbami Bradavického hradu a Healey mu sotva stačila. Už jen ta skutečnost, že vás někdo drží pod krkem situaci značně ztěžuje. Snape se na ni za celou dobu ani jednou nepodíval.
Po chvilce konečně dorazili k oněm dveřím na ošetřovnu. Snape je prudce rozrazil, Healey stále táhnouc za sebou.
Madame Pomfreyová (jejíž jméno se dívka později dozvěděla) právě stála nad její postelí a držela se za hlavu. Když je spatřila, okamžitě vykřikla. „Severusi! Ach, kde-?“
Snape se znechuceným pohledem pustil Healey, která rychle poodešla o pár kroků dál a teď ho propalovala nenávistným pohledem.
„Našel jsem ji ve Velké síni,“ prohlásil.
„Ale, ale jak? To není možné, celou dobu jsem tu byla!“ lomila Poppy rukama.
Snape nasadil strašlivý výraz. „No to vidím...“
Ošetřovatelka na něj vyčítavě pohlédla, pak se obrátila na Healey a zamračila se. „Vy jste teda pěkné kvítko. Budou s vámi potíže, že ano?“
„Mhmm...“
„No, tak a jak je vám, bolí vás něco? Není vám zle? To vůbec nebylo chytré.. takhle po nehodě vyběhnout ven. Navíc si myslím, že zdravá ještě určitě nejste. Vždyť však, celý týden v bezvědomí...Už jsme se o vás začínali bát. Jak je vám?“
Healey byla trochu zaskočená. Takže...týden...v bezvědomí...pitomé lektvary! Jak teď asi dožene páťáky?
„Ne, je mi docela dobře,“ zapírala skutečnost nenadálého pocitu na zvracení a točení hlavy.
„Nevypadáte tak,“ probodl ji Snape pohledem.
„...Jste bílá jako stěna,“ přidala se madame Pomfreyová. „Lehněte si, přinesu vám léky.“ A vydala se do své kanceláře. Při odchodu si ještě nesrozumitelně mumlala cosi o zlomených žebrech a o vykrvácení.
Healey konečně začalo, s až děsivou tíhou, docházet, že je opravdu v Bradavicích...ve škole čar a kouzel, kde už za chvilku, za dva týdny, stráví celých deset měsíců. Konečně opravdu pozná všechny učitele a jejich předměty, bude zařazena do jedné ze čtyř kolejí a seznámí se s novými lidmi...a s Bradavickou knihovnou. Na tu byla zvědavá nejvíce. Hermiona jí toho tolik vypravovala...
A pak najednou se jí z ničeho nic udělalo hrozně zle. Zatmělo se jí před očima, zprudka se nadechla. Cítila jak jí do hlavy stoupá tlak, v uších se jí rozhučelo. Zavřela oči a přitiskla si dlaně na spánky. Snažila se zhluboka a v klidu dýchat. Za chvilku to přejde, přejde to. Nebezpečně se zakymácela. Dlouhé chození po hradbách, jak řekla madame Pomfreyová, takhle po nehodě, si vybralo své.
„Downová, co je v-?“ nedokončil Snape větu, poněvadž musel bleskově přiskočit k Healey a zachytit jí aby se nezhroutila na zem.
„Sakra, jste hluchá? Měla jste ležet!“
Matně slyšela, jak na ni mluví. Nee, nesmí znovu omdlít, ještě ke všemu před ním!
Zatřásl s ní.
Silou vůle otevřela ztěžklá víčka a podívala se přímo na něj, zatočila se jí hlava. Ach, Bože! Skončit zrovna u Snapea v náručí, taková potupa!
„Downová, dívejte se na mě, dívejte se na mě!“ přikázal jí okamžitě.
Nedokázala to. S pálením oči zase zavřela. Bolela ji hlava, moc.
Cítila, jak jí je horko a také jak ji Snape nepříliš šetrně pokládá na lůžko...
...Hučení v uších pomalu ustávalo, a obraz pozvolna přestával černat a zrnět. Nicméně bolest hlavy se spíše než co jiného zesilovala. Opatrně otevřela oči. Viděla nejasně a rozmazaně a světlo, jež pronikalo dovnitř otevřenými vysokými okenními tabulkami, jí bodalo do očí jako nože.
Vzápětí přiběhla zděšená ošetřovatelka a dala jí napít nějakého nechutného lektvaru. „To snad není možné,“ lamentovala, „jste vzhůru teprve chvilku a už děláte potíže...Budete muset poslouchat!“
A tak dny ubíhaly a Healey stále polehávala na ošetřovně a lila do sebe všechny ty hnusy, aby jí bylo konečně lépe. Spoustakrát se za ní přišla podívat Eden a potom také Harry, Ron a Hermiona a paní Weasleyová a párkrát i Brumbál. Prostě, o zábavu měla postaráno. Učila se z učebnic a hůlkou si zkoušela nějaké ty formule, jelikož obranu teď vlastně neměla- nesměla se příliš namáhat. Snape jí zadával takové úkoly, ke kterým nebyl zapotřebí oheň, takže kotlík měla prostě položený na peřině a mohla v klidu pracovat v sedě. Ano...v klidu. Tak jí to štvalo! Pravda, vážně se nenudila, ale stále jen jedna a ta samá poloha...Ani projít se nesměla! No vlastně maximálně když si chtěla dojít na toaletu, která ale k její nesmírné smůle byla hned na ošetřovně, takže si tak maximálně protáhla ztuhlé svaly. Samozřejmě po dalším, necelém týdnu se už cítila mnohem lépe. Madame Pomfreyová si sice stále tvrdošíjně stála za tím, že úplně zdravá ještě není, bylo na ní však vidět, že už to nebude dlouho trvat a Healey z ošetřovny pustí.
A co se vlastně stalo na tak už dávné hodině lektvarů? To si samozřejmě Healey nemohla nechat ujít, a tak okamžitě vyzpovídala Eden, která se za ní hned ten den přišla podívat. Dozvěděla se, že to právě Snape ji tam našel, a že právě jemu vlastně vděčí za život. (A/N: Ve dvou smyslech, že ano? ;)
´Ne tak docela...mi zachránil život,´pomyslela si Healey, jakmile se to dozvěděla. Totiž, to Snapeova to byla chyba. On tam na ni měl dohlížet a on to neudělal.
Eden jí také řekla, že to tenkrát byl opravdu málem hazard se životem, jelikož si nějakým způsobem dokázala nalomit dvě žebra a ošklivě se pořezala tak, že málem dokonce vykrvácela...nebýt Snapeova pohotového zásahu, samozřejmě. Nicméně i Eden se strašlivě zlobila. A jak jí později s nesmírnou lítostí sdělila Hermiona, měla Healey tu smůlu, že nemohla být svědkem toho, jak ho její mamka seřvala hned na místě, a jak řekl Ron, že: „Tvojí mamku vidět v akci, to je teda síla...“
Komentáře
Přehled komentářů
Bože můj, Colette, to je dokonalé!
...má chyba to není... Á, umřela jsem smíchy. Snapeův monolog byla dokonalost sama, ale tahle věta mě vážně zazdila.
troška adrenalinu nezaškodila, mělo to úžasný spád a já od toho (opět) nemohla odtrhnout oči. Úžas.
Dokážu si živě představit, jak Eden řve na Severuse. A to chudáček neví, že "přizabil" svou vlastní krev.
Dokonalé!
...
(Barunka, 28. 11. 2010 18:16)