13. Zkoušky
*Adonica – sladká, Caminom – cesta
Adonica / Adonika /
Juliette / Džilijet /
Ten den bylo už od brzkého rána ošklivé dusno a teplo. Healey naštěstí netrpěla migrénou, narozdíl od Harryho, který celou věčnost hekal, jak moc mu třeští hlava.
Hermiona s Ronem se tvářili strašně vážně, asi si mysleli, že se zbláznil...
„Heal, máš všechno?“ Eden stála před krbem, urovnávala si vlasy a nervózně se rozhlížela po své dceři.
Ta se vzápětí přihnala. Na hrudi svírala desky a v ruce hůlku. V obličeji byla úplně bílá.
„Snad jo,“ odpověděla přiškrceným hlasem.
Bylo sedm čtyřicet pět a zkoušky začínaly přesně v osm, pozdní příchod by se rovnal katastrofě.
„Tak mnoho štěstí,“ popřála jí paní Weasleyová od plotny a Sirius na ni vesele zamával.
Vděčně se na ně usmála.
„Tak jdeme,“ zahájila Eden její cestu na smrt a pokynula jí. „Až po tobě.“
Healey si nabrala z kamenné mísy, kterou jí podávala, prášek Letax a vhodila ho do plamenů. Ty v mžiku zezelenaly. Váhavě vstoupila dovnitř a odevzdaným hlasem vykřikla: „Bradavice, pracovna ředitele.“
Krb ji vyplivl přesně tam, kde chtěla. Celá ukašlaná se vyškrábala ven, přičemž se jí podařilo smést pořádnou hromádku popela přímo na Brumbálův perský koberec. Přeci jen s Letaxem neměla až tak velké zkušenosti.
Okamžitě se k ní obrátilo pět párů očí. Postavila se a hned za ní se vynořila Eden, která z krbu vystoupila o mnoho elegantněji.
„Á tak už jsme všichni, zdravím vás,“ usmál se zářivě Brumbál a přešel k nim, aby jim potřásl rukou. Pak se otočil na zbytek. „Tohle je slečna Juliette de Frame,“ ukázal na přibližně stejně starou dívku jako Healey, „a její matka Fabienne.“
Juliette byla velmi pohledná. Štíhlá s krásným úsměvem, měla světlé vlasy, tak akorát aby si je zastrčila za ucho, pomněnkové oči a bledou pleť.
„A tohle,“ představil Brumbál zase druhou, také neméně hezkou dívku s karamelovými vlasy, a její matku, „je slečna Adonica Caminom. Slečna Caminom k nám přijela až ze Španělska,“ pronesl s posvátnou úctou. Poté ostatním představil i Healey s Eden.
Healey byla překvapená. Samozřejmě, podle jména byla Juliette francouzka, s tou tu počítala ale o Adonice nevěděla.
´Tím lépe,´pomyslela si. ´Alespoň nás bude víc.´ S oběma dívkami si potřásla rukou, ředitel jim rozdal pergamen s programem a s názvy po sobě jdoucích zkoušek a pak se jejich matky, jedna po druhé, odletaxovaly pryč.
Program
praktické a teoretické zkoušky, 1.- 5. ročník
Přeměňování
Dějiny čar a kouzel
Obrana proti černé magii
Astronomie
Jasnovidectví
Lektvary
OBĚD
Bylinkářství
Péče o kouzelné tvory
Kouzelné formule
(Starodávné runy)
Přejeme úspěšné složení zkoušek
Klasifikace
Vyhovující klasifikační stupně
Vynikající (V)
Nad očekávání (N)
Přijatelné (P)
Nevyhovující klasifikační stupně
Mizerné (M)
Hrozné (H)
Troll (T)
Albus Brumbál
Healey si celý program pečlivě přečetla a nenašla v něm nic, co by neočekávala. Musela uznat, že byl sestaven opravdu mistrně. Těžší a lehčí hodiny se vyrovnaně střídaly a nechyběla ani přestávka na oběd. Healey si také všimla, jak Juliette vytřeštila oči na starodávné runy. Brumbál jim však o chvilku později vysvětlil, že na této škole je to pouze nepovinný předmět. Takže pokud na své bývalé škole chodily na runy a chtěly by v nich pokračovat nadále i teď, musely by pak zvládnout zkoušku také z nich. Healey ani Juliette je neměly a Adonica po tom až tak moc netoužila. Ředitel jim po odchodu matek dal i osobní prostor k seznámení.
Adonica i Juliette byly velmi kamarádské, pocházely z bohatších rodin a nechybělo jim způsobné vychovaní. Ani pro Healey to nepředstavovalo žádný problém. Děvčata jí byla sympatická už od pohledu a velice brzy se skamarádily. Naštěstí Juliette i Adonica uměly celkem zdatně anglicky takže si příjemně popovídaly a také vybraly Brumbálovi snad polovinu jeho zásob lékořicových hrudek, zatímco on vyplňoval nějaká lejstra.
Ve čtvrt na devět vyrazily za ředitelem do první z učeben. Healey se dozvěděla, že na tom nebyla ještě tak špatně. Chudák Juliette nevěděla ani o jedné z nich, že tam také přijdou, a tak měla hned dva šoky za sebou. Holky také měly obě stejné důvody, proč se tak najednou změnily školu. Voldemort měl samozřejmě své stoupence všude na světě, a jejich rodiče se jich už vážně začínali bát. Koneckonců, kdo by také ne, když během jedné noci mizely celé vesnice...
Poté, co se Karkarov veřejně opět přidal na stranu zla, začal nejmocnější černokněžník na světě, z nějakého nevysvětlitelného důvodu, Krásnohůlky doslova masakrovat, to byla velká rána pro jednu ze tří nejznámějších škol. Stejně tak nebezpečná situace byla i na škole, kam chodila Adonica. A tak ony i jejich rodiče doufali v Bradavice. Vypadalo to, že se Voldemort chystá zlikvidovat všechny větší kouzelnické školy.
„Mám kamarádku z Norska,“ prohlásila v polovině cesty Juliette. „Říkala, že musela přestoupit do Kruvalu. Prý se to u nich hrozně zhoršilo...“ Smutně potřásla hlavou.
Nikdo na to nic neřekl. Všichni byli tak nějak zaskočeni nastálou situací ve světě. Voldemort se očividně opravdu činil...
Healey se odvážila úkosem pohlédnout na Brumbála. Tvářil se naprosto nešťastně. A jako by byl najednou o mnoho let starší.
Ve třetím patře se zastavili. Jako první měly přeměňování...zrovna to, co Healey tolik nejde.
Brumbál jim otevřel dveře do učebny a nechal je vejít.
Vstoupily a Healey se nervózně rozhlédla kolem sebe. Za katedrou spatřila sedět postarší dámu. Vypadala velice přísně a vlasy měla stažené do tuhého uzlu.
„Minervo, tak tady vám je vedu,“ oznámil Brumbál starší kouzelnici.
„Děkuji Albusi,“ pozvedla obočí. „Tak děvčata, pojďte.“
Brumbál se na ně usmál a spokojeně odešel.
„Vítejte,“ pozdravila je, „Jmenuji se Minerva McGonagallová a učím zde, jak vám už jistě došlo, přeměňování. Posaďte se prosím do lavic,“ pokynula jim na jediné tři lavice v celé učebně, vyrovnané v mezerách vedle sebe.
Healey strnule došla k té nejbližší, tedy u dveří, a posadila se. Adonica rychle zapadla do té prostřední a na ubohou Juliette zbyla lavice u okna, před stolem profesorky McGonagallové.
„Než začneme, byla bych ráda, kdybyste se mi představily,“ začala McGonagallová.
Děvčata tak poslušně učinila. Poté následoval praktický test a ústní zkoušení. Healey se nervozitou málem klepaly ruce, přišlo jí to příšerně těžké...úplně všechno. McGonagallová jim jako první zadala, aby změnily sirku na jehlu a obráceně, to se povedlo všem třem bez nejmenších potíží. Poté následovala přeměna na papír a na tužku a ohavná tekutina na čistou vodu. To už bylo horší. Healey se snažila, jak nejvíce mohla, ale nic se nedělo. Juliette na druhém konci učebny měla podobné problémy, její voda sice byla čistá, zato stále odporně páchla. Adonice se to také dlouho nedařilo, ale těsně před uplynutím časového limitu se její hnus opravdu změnil a dosáhl požadovaných kvalit. A v poslední řadě měly přeměnit věci nejrůznějších druhů na oblečení, na nábytek a na zvířata. V této části se zase nejvíce zasekávala Adonica, jejíž tričko mělo stále zvláštní hranatý tvar. Avšak ani Healey nezůstala pozadu, měla změnit sklenici na šatní skříň, ovšem problém byl v tom, že po pronesení formule, skříň zůstala jaksi průhledná.
Ano, praktická část se pro Healey zjevila v naprosté katastrofě. Ta ústní ale dopadla o mnoho lépe. Padly otázky jako třeba: Je bezpečné přeměňovat se na zvíře pomocí kouzel? Nebo: Jmenujte alespoň jeden lektvar na přeměňování.
Jenomže i v tomto byla profesorka McGonagallová velice zákeřná. Když Healey odpověděla, že přeměňování úzce souvisí i s lektvary, McGonagallová se toho okamžitě chytila a ptala se třeba na jejich účinky, a vyjmenováni pěti Merlinových lektvarů...Její otázky však měly i své plusy, tak třeba odpověď měla více možností.
Na konci hodiny byly všechny vyčerpané a unavené, nehledě na to, že je čeká dalších osm podobných hodin... Písemný test se zde naštěstí nekonal, a ke konci zkoušky jim McGonagallová napsala hodnocení na úhledný kus pergamenu, který od ní vyfasovaly. Byl navlas stejný, jako ten předchozí s programem, jen byl možná o trochu zažloutlejší.
Po hodině se vydaly chodbami přesně tak, jak jim profesorka popsala, aby trefily na Dějiny čar a kouzel, které se konaly v prvním poschodí.
Adonica měla skvělou náladu, jelikož se jí právě tato zkouška vcelku povedla, dostala N. Naproti tomu Healey s Juliette, rozmrzelé a nešťastné získaly P.
Procházely kamennými chodbami a kupodivu tam bylo teplo a útulno. Ne tak, jak jí vyprávěl Harry, zima, lezavo a shon. Také ošklivé ranní dusno zmizelo a chodbami se teď proháněl svěží větřík. Všechna okna byla otevřená, hrad provětraný, dovnitř pronikalo jasné světlo, lidé na obrazech je vesele zdravili a zvenku k nim doléhalo šumění Zapovězeného lesa a rozjařené pokřikování ptáků. Byl klid a pohoda...pokud ovšem přehlédnete tři vyklepané budoucí žačky.
„Tak tady by to mělo být,“ pronesla Healey po chvilce směrem ke svým společnicím, ukázala na jedny z mnoha dveří na chodbě a poté hlasitě zaklepala. Cítila se trochu nesvá.
Nic.
Zkusila to znovu.
A zase nic.
„Ukaž,“ nabídla se Adonica a zaklepala.
Ticho.
„Je tam vůbec někdo?“ Juliette na ně zmateně pohlédla.
Healey vzala za kliku a opatrně otevřela. Ne, Juliette měla pravdu, bylo tam prázdno, lavice v kompletním počtu. „Sakra.“ Healey zase tiše zavřela.
„Jste si jisté, že jsme tu správně?“
„No jasně,“ zamítla to Adonica okamžitě.
„To tak, ještě abychom přišly pozdě,“ utrousila Juliette.
„A je tohle první poschodí?“ zeptala se Healey. Nikdo jí neodpověděl. Povzdechla si. „Tak jo, McGonagallová říkala druhé dveře zleva.“
„Ale tyhle jsou druhé,“ podotkla Adonica.
„Počkejte,“ promluvila najednou Juliette, „neříkala náhodou druhé poschodí, první dveře z leva?“
„To určitě ne,“ zamítly to Healey s Adonicou unisono.
Juliette pokrčila rameny. „Já nevím...“
„Jo...tak, co ty vedle?“ přiskočila Healey ke dveřím hned naproti a než jí zbylé dvě dívky stačily zadržet, rozrazila je dokořán.
To, co uviděla jí doslova vyrazilo dech. U stropu se vznášel zvláštní mužíček, v ruce třímal krabičku od kříd a právě psal na tabuli jakási sprostá slova. Nejprve se zatvářil zmateně, pak ale nadšeně vypískl. „Protiva má společnóst!“ A rozlétl se přímo na ní.
Healey bleskově uskočila dozadu a přibouchla dveře, to jí ovšem v ničem nepomohlo, jelikož strašidlo dveřmi prostě proletělo a s ďábelským smíchem po nich začalo házet křídami.
„Zdrhejte!“ zvolala Healey a vrhla se chodbou pryč.
Juliette zapištěla a vystřelila spolu s Adonicou za ní. Healey běžela v čele, aniž by věděla kam vlastně utíkají, přeskákala po nějakých schodech, zaběhla za roh, prosvištěla další chodbou, následovaly jiné schody a pak další a další chodby. Bylo to jako v bludišti.
Minula veliký nástěnná koberec a hrozivý chrlič zasazený do kamenné zdi, zahnula za roh a PRÁÁSK!
Celým jedním poschodím a snad ještě dál se rozlehla hlasitá rána. Healey vrazila přímo do jednoho z brnění, upadla a srazila ho k zemi.
„Healey!“ vyjekla Juliette, dosupěla až k ní a zhroutila se na zem hned vedle.
„Jsi v pořádku?!“ Zděšená Adonica sotva popadala dech.
„Uhmuhl um!“ ozvalo se zpod zbytků rytíře.
„Cože?“ Děvčata okamžitě začala vyhrabávat nebohou Healey.
Juliette odhodila poslední plát těžkého brnění a pomohla jí na nohy.
„Dobrý?“ naléhala.
Healey se roztřeseně nadechla a pak zavýskla: „Ty joo, to bylo něco!“
Juliette s Adonicou se po sobě podívaly.
„Jak to myslíš?“ zeptala se Juliette nejistě.
„To je jedno, byl to duch?“ mávala Healey rukama.
„Asi ano,“ odpověděla jí Juliette.
Healey se nejistě rozhlédla kolem sebe. „Páni, doteď jsem žádného ducha neviděla.“ Přeřek, měla by si dávat pozor na pusu.
„Opravdu?“ Adonica údivem zapoměla zavřít pusu.
„Eh..no, vlastně,“ snažila se z toho Healey rychle vykroutit, jakmile si uvědomila, co to vlastně plácla. „Chtěla jsem říct, ne, takového.“
„Aha.“ Nevypadalo to, že by jí příliš věřily.
„ Tak tedy… nevíte kde jsme teď?“ bravůrně převedla řeč jinam.
„Ne,“ zamračila se Adonica.
Ani jedna z nich neměla nejmenší tušení, co teď budou dělat. To, že začátek zkoušky z dějin čar a kouzel zameškaly, jim bylo jasné. Teď už jen mohly doufat, že nějakým zázrakem trefí zpět a pokusí se to, jim neznámým způsobem, dohnat.
Healey mávnutím hůlky spravila brnění a pak se všechny vydaly chodbami nazpátek a jen těžko hledaly tu správnou cestu.
°° Přibližně o dvacet minut později °°
„Já už nemůžu,“ zakňučela po dlouhatánském blouděním Juliette a posadila se na schody vedoucí někam do sklepení.
„To ne, přeci tu někdo musí být, profesorka McGonagallová, ředitel, Snape...“ zazoufala si Healey. Vážně už ji bolely nohy. „Musíme někoho najít, všechny tři už pravděpodobně máme Trolla z dějin a já nechci dalšího z obrany. No ták.“
„To nemá cenu,“ vzdychla Juliette.
„Jull, prosím, pojďme,“ sténala zničeně Adonica.
„Ale ale,“ ozval se za nimi jízlivý hlas.
Všechny tři se naráz otočily. Za nimi stál Severus Snape a netvářil se moc nadšeně..
´A je po mě,´ pomyslela si Healey, při pohledu na něj.
Snape se na ni pronikavě zadíval a pozvedl obočí.
„Prosím, pane,“ ujala se slova okamžitě Adonica, „mohl byste nám říct kudy se dostaneme do učebny dějin čar a kouzel?“
„Druhé poschodí, první dveře z leva,“ prskl stroze a poté znovu spočinul pohledem na Healey.
„D – děkujeme.“ Trochu zaskočená Adonica vytáhla Juliette na nohy.
„Pane,“ dodal Snape.
„Prosím?“ zděšeně na něj pohlédla.
„Oslovujte mne pane,“ procedil Snape a opovržlivě si ji změřil.
Adonica chvilku jen nechápavě koukala.
„Děkujeme, PANE,“ neovládla se Healey a udělala na něj nehezký škleb.
Profesor pevně stiskl čelisti, protáhl se kolem nich a zaplul do sklepení chodby.
„Kdo to byl?!“ Juliette málem vypadly oči... ale ne zděšením.
„Zdejší profesor,“ odpověděla Healey znechuceně. „Co je?“ dodala při pohledu na její výraz.
Juliette se přihlouple usmála. Asi tak, jak to dělají některé šílené fanynky Hollywoodských hvězd. „Je pěknej,“ prohodila a jako by nic se zeptala: „Tak vyrazíme?“
„To nemyslíš vážně… Pěknej?!“ chrčela Healey zděšeně, když namáhavě vybíhaly schody do druhého poschodí.
Juliette se zaculila. „To bys nepochopila.“
„Ale...ale,“ koktala Adonica, „vždyť vypadá příšerně! Jako nějaký slizoun.“
„Prosím tě, nepřeháněj,“ drcla do ní loktem Juliette, pak zasněně sepjala ruce a zadívala se kamsi do dáli.
„Ty jsi...to je padlý na hlavu,“ prohlásila Healey a nevěřícně se podívala na Adonicu. Ta jen pokrčila rameny.
Než konečně dorazily do učebny dějin čar a kouzel, stačila z nich, tedy především z Healey, Juliette vymámit, že Snape učí lektvary, je ředitelem Zmijozelské koleje, že nemá příliš v lásce studenty a už vůbec ne ty z Nebelvíru.
„Co musím udělat pro to, abych se dostala do Zmijozelu?“ zeptala se Juliette zapáleně, když stanuly před učebnou, kterou tak dlouho hledaly.
„Hele, já nevím,“ procedila Healey skrz zuby a vrhla na ni nevraživý pohled. „Nevím jak by ses mohla zasloužit o Snapeovu náklonnost...Ale, můžeš potom zkusit školní trest,“ dodala.
Juliette vyvalila oči. „Tyy jo, ty jsi génius! Třeba...mohla bych teď vyrazit ty dveře,“ uvažovala nahlas. Na chvilku se zamyslela, ale pak se napřáhla a...!
„NEE!“ vykřikly Healey s Adonicou najednou. Healey sice moc nevěřila tomu, že by se jí to opravdu povedlo, maximálně by si asi pořádně narazila zápěstí, ale jistota je jistota.
Juliette se zarazila uprostřed pohybu. „Proč né?“ zeptala se vyčítavě.
„Protože...protože,“ snažila se Healey najít ta správná slova.
„Protože by ti ten trest stejně nedal, když jsou prázdniny a byla bys tak akorát v pěkném průšvihu,“ zasáhla vždy pohotová Adonica a podala celkem rozumné a pravdivé vysvětlení.
Juliette se zatvářila zklamaně. „Tak jindy,“ protáhla.
„Ach jo.“
Zaklepaly na dveře.
Asi se budete divit, ale zkoušku z dějin čar a kouzel nakonec přece jen stihly. Byla opravdu lehká, jelikož ji vyučoval takový zombík...t – teda duch :) Pardon, nějak jsem se nechala unést. Takže, vraťme se zpět. Ano, zkouška tedy byla opravdu lehká. Dívky měly štěstí, neboť profesor Binss byl už opravdu hodně starý a vlastně mu bylo docela jedno, že se tak opozdily. Jako by i poté, ani nevnímal jejich přítomnost. Monotólně kladl otázky, někdy dokonce i dvě stejné za sebou, takže ve finále dostaly všechny za V.
Po menší svačince následovala cesta do učebny obrany proti černé magii a o hodinu později namáhavý výstup do Astronomické věže, kde měly skládat další zkoušku. Zde se Adonica absolutně neumístila, div, že nedostala H.
Poté podnikly další strasti plnou cestu na druhý konec hradu a další výstup, naštěstí o dost kratší, do věžičky, do které se lezlo po žebříku skrz poklop, kde se konalo pro změnu jasnovidectví. To zvládly také bez nejmenších potíží. Hádaly z čajových lístků a věštily ze skleněných koulí, vykládaly karty... no prostě takové ty úplně zbytečné věci, které nikdy v životě potřebovat nebudou.
O dost hůř to už dopadlo s lektvary.
Na chodbách ve sklepení to páchlo zatuchlinou, bylo tam vlhko a i přes venkovní teploty, které se dnes vyšplhaly až kamsi ke třiceti stupňům, jim běhal mráz po zádech a byla jim zima.
Snape je s kamenným výrazem vpustil dovnitř a ony se usadily do tří předních lavic, každá sama.
Profesor se jízlivě ušklíbl. „Tak to ani nápad. Myslíte si, že vás budu obsluhovat? Laskavě si dojděte dozadu do skříně pro kotlíky a knížky.“
Healey se okamžitě zvedla a zamířila pro kotlík a stejně tak i její kamarádky. Jakmile měly vše připravené, představily se stejně jako na všech předchozích hodinách a pak jim začalo to pravé peklo.
„Takže, jako první uvaříte lektvar živoucí smrti,“ Snape se na chvilku odmlčel aby větě dodal patřičnou děsivou atmosféru a potom hrozivě pronesl ta tři osudová slova, „a to zpaměti.“ Spokojeně se ušklíbl, když postřehl zděšené výrazy všech tří dívek. „A poté na straně 56, učebnice třetí ročník, lektvar zlepšující zrak a na straně 382, pátý ročník, Kostirost. Buďte od té dobroty a začněte. Čeká nás ještě teoretická část.“
Healey zbledla, tohle určitě nedopadne dobře. Znovu se zvedla a ve stejnou chvíli s Adonicou zamířila ke skříni pro přísady, ovšem neměla ani tušení pro které.
Snape si mezitím vyndal jakousi tlustou knihu a začetl se do ní.
Healey došla ke skříni, otevřela její levé křídlo a začala se přehrabovat tou změtí a nepořádkem.
„Co to je lektvar živoucí smrti?“ zasyčela jí do ucha naléhavě Adonica, sklonila se a předstírala, že si vybírá přísady.
„Nemám tušení,“ sdělila jí stejně tiše Healey koutkem úst.
„Jak může smrt žít? Co to je za nesmysl, nikdy jsem nic podob-“ začala Adonica, větu však nedokončila, jelikož je Snape zaslechl.
„TICHO TAM!“ zahřímal přes celou učebnu. „Ke skříni budete přistupovat vždy jen jedna!“
Healey spěšně popadla několik flakónků s čímsi nechutným a rychle se vrátila zpět. Tak co, bude improvizovat.
Improvizace se samozřejmě nepovedla, to, co mělo být původně Živoucí smrtí by se tak nanejvýš dalo nazvat podivnou páchnoucí břečkou. Zato další dva lektvary – Kostirost a lektvar zlepšující zrak, vypadaly celkem slibně. Ale samozřejmě se nic neobešlo bez Snapeových štiplavých poznámek.
„Co - to – má být, Downová?!“ zavrčel nebezpečně, když se střetl s jejím lektvarem číslo jedna.
„No přeci...“ pohlédla na slimáka plujícího na hladině, a napadla ji naprostá střeštěnost. Lektvar už byl stejně v háji, s tím nic nenadělá, tak co si užít alespoň trochu legrace? „Máslový ležák,“ odpověděla mu s ledovým klidem.
„Děláte si ze mě legraci?“ sykl výhružně po chvilce, jako by se rozmýšlel, jaký nestrašnější trest jí za tuhle drzost udělí.
„Prosím?“ vykulila oči. „Vy jste nečetl složení?“
Snape zatnul pěsti. „NE,“ vyštěkl stroze a švihnutím hůlky nechal její výtvor zmizet. „A i kdyby, Máslový ležák jste vařit neměly,“ dodal významně.
Juliette se tiše zachichotala. Snad doufala, že tak na sebe upoutá profesorovu pozornost. A také se tak stalo. Snape si ji sice jen přeměřil pohledem říkajícím: Zkus to znovu a nadělám z tebe karbanátky, ale i to jí stačilo k zamilovanému zavzdychání. Když se pak odvrátil, hodila po nich spikleneckým očkem. Ale ani ona s Adonicou nedopadly lépe. Juliette si sice vzpomněla, alespoň částečně, na složení přísad do lektvaru Živoucí smrti, ale to bylo také všechno. Dál už si ani neškrtla.
I přes to všechno, to Healey měla stále na N, ne tak ale její kamarádky. Adonica s Juliette dostaly P.
Po lektvarech, kdy už byly nervově úplně vyčerpané, dostaly oběd a potom se odploužily na školní pozemky a do skleníku. Healey si říkala, že je to mnohem lepší než psát nějaké strašlivé testy, vlastně si od toho slibovala relativní klid a relax. Šeredně se mýlila. Zas až taková úleva to nebyla. Skleník je skleník a když k tomu ještě přispěje venkovní teplota, stane se z něj rázem friťák na hranolky.
Slunce už se klonilo k pozdnímu odpoledni, rýče i lopatky byly těžké, ochranné rukavice drsné, všechno to bylo špinavé a z nich se jen lil pot.
Juliette seděla na bedně s klapkami na uši a ovívala se nějakým kusem papíru, Adonica právě zápasila s ostnatým šlahounem úponice jedovaté a Healey, o dvě řady dál, vyřízeně zapichovala lopatku do hlíny a vyrývala plevel.
„Proč to prostě nemůžeme udělat kouzly?“ vzdychla nahlas a prohlížela si své ruce, jako by se bála, že se za chvilku odrolí jako omítka a upadnou.
„Protože se to nesmí. Kouzla rostlinkám ubližují, pozastavují jejich růst a berou jim živiny,“ vysvětlila usměvavě madame Prýtová, protože ona nic dělat nemusela.
„Rostlinky,“ odfrkla si Adonica a ohnala se nožem po jednom ze šlahounů, které se jí právě pokoušely uškrtit.
°°O tři hodiny později°°
Po kouzelných formulích, které dopadly téměř výborně, si pro ně zašel Brumbál, odvedl je do své pracovny a vyhodnotil jejich vyplněné pergameny. Slavnostně jim je pak vrátil a s úsměvem jim oznámil, že s nimi počítá v šestém ročníku. Se všemi třemi. V to Healey ani nedoufala! Byla štěstím bez sebe. Takže se jí to podařilo, jí i jejím kamarádkám!
Následoval proslov ohledně začátku roku a zařazováníaslušného chování. Ředitel se také nezapomněl zeptat na to, jak se jim líbí zdejší profesorové.
„Jo jo, moc!“ prohlásila Juliette poťouchle. Brumbál to však naštěstí nepostřehl...
„To teda bylo něco!“ zavýskla Healey, ten den snad už podruhé.
Právě scházeli schody, dolů do Vstupní síně. Ne, že by se tu už tak vyznaly, to ne. Nechaly se vést ředitelem, který šel o kus před nimi. Mířili na školní pozemky, kde se měly setkat se svými rodiči. Healey pyšně svírala své vyhodnocení, mysl měla otupělou pocitem vítězství, byla unavená, ztrhaná a chtělo se jí strašně spát. Všechnu látku a otázky měla smíchané dohromady a říkala si, že teď by sotva zvládla i obyčejné expelliarmus. Pohyb hůlkou by určitě popletla a namísto toho někoho zabila třeba avadou. :D Přesto se ale usmívala a veselila se spolu s kamarádkami, protože měla proč.
„To teda JO!“ poskočila si radostně Juliette a objala je kolem ramen.
Pomalu se stmívalo, venku se rázem ochladilo a tráva zvlhla. Eden, spolu s ostatními dvěma matkami na ně už čekala. Když si četla Healeyno vyhodnocení, spokojeně se usmívala. „Však já jsem to věděla,“ prohlásila nadšeně. „To se musí oslavit.“
„Ale dnes ne,“ zamžourala Healey. Ták moc byla unavená.
„Ne, dnes ne.“
A pak už byl nejvyšší čas na to, se rozloučit a upalovat domů na večeři. Obloha potemněla a poslední červánky pomalu mizely.
„Au revoir, Healey,“ objala ji Juliette.
„Ahoj,“ usmála se šťastně. Vlastně to byl úžasný den, úžasný a krásný...
„Healey,“ Adonica ji uchopila za ruku, „ique lo pases bien! Měj se hezky.“
„Ty taky, uvidíme se ve vlaku, holky.“
Našla si kamarádky...Healey, ona z děcáku, si našla opravdové kamarádky...
Možná ne na dlouho…ale k tomu se teprve dostaneme.
Komentáře
Přehled komentářů
Já to věděla, že jí nenecháš propadnout! :-) Uf, ty jsi mi udělala takovou radost.
Umírala jsem smíchy, když Healey oznámila Snapeovi, že uvařila máslový ležák. Ach bože, to mě dostalo do kolen.
Nádherná kapitola, Colette, úplně úžasně se ti povedla. A Juliette se zakoukala do profesora? Že by Healey měla náhradní "maminku"? :-)
...
(Barunka, 28. 12. 2010 14:49)