Neděle, konečně klid... její první myšlenky po probuzení, pohled na prázdný pokoj, zalitý sluncem, cesta do koupelny, snídaně...
„Dobré rááno,“ zazívala na pozdrav v kuchyni.
„Spíše poledne,“ ušklíbl se Sirius a ukázal na hodiny visící nad kredencem.
„Jen ji nechej,“ zastala se jí paní Weasleyová, „včera měla těžký den. Pojď drahoušku, najez se.“
Healey se posadila ke stolu a ochotně se pustila do vajíček se slaninou a kečupem. V hlavě měla naprostý zmatek. Takže to zvládla, dokázala to. Celé ty dva měsíce učení byly k něčemu. Dostala se do stejného ročníku, ve kterém bude Hermiona, Ron, Adonica, Juliette a všichni další. Má to v kapse!
„Tak co, jak ti dopadly zkoušky?“ zeptal se Sirius znenadání.
Healey na něj zmateně pohlédla. „Copak jsem vám to neříkala?“
„Ne, včera jsi sotva pozdravila, zapadla jsi nahoru a usnula jako zabitá,“ přitakal jí.
„Aha,“ provinile se usmála, „jo, zvládla jsem to. Dokonce jsem se dostala do šestého ročníku!“
„Ale to je přece úžasné!“ vykřikla paní Weasleyová a sevřela ji v náruči. „Eden to chtěla nechat na tobě, nic jsme z ní nevymámili.“
Eden...další bod k zamyšlení. Opět tu nebyla. Jestli se se Snapem honí za Smrtijedy, to Healey nevěděla, rozhodně ji to však popichovalo. Jistě, na jednu stranu to chápala, ale na tu druhou...
„A jak to bude vypadat, ta slavnost?“ zeptala se odpoledne Healey Hermiony, kterou našla v knihovně.
Slavnost. Na rozloučenou. Jaká otrava! S Eden se rozhodly do toho všeho nějak nenápadně zamíchat slíbenou oslavu Healeynina úspěchu, i když ona by o nic takového nestála..
Hermiona zvedla zrak od tlusté knihy. „Cože?“ zeptala se nepřítomně.
Healey se usmála a přisedla si na židli vedle. „Ptala jsem se jak bude vypadat ta slavnost.“ Pomyšlení na spoustu úžasných dní, kdy se nebude muset tak strašně učit, nervovat a mít soukromé hodiny, jí do žil vlévalo překrásný pocit klidu a štěstí.
„Jo tak. Nemám tušení,“ na to Hermiona a znovu se začetla.
Healey si povzdechla. „S tebou není žádná řeč. Mám si na sebe třeba vzít něco...lepšího?"
„Asi.“
S povzdechem se zvedla. „Tak zatím,“ rozloučila se s Hermionou, a vydala se ke dveřím. Ta jen něco nesrozumitelně zamumlala.
Tutéž otázku položila Healey Harrymu a Ronovi o chvilku později.
„Něco normálního,“ odpověděli jí, „nějaké společenské šaty, nebo tak.“
„A nevíte, kdo všechno tam bude?“ zeptala se ještě.
„Pravděpodobně většina z Řádu,“ utrousil Harry, „Lupin, Sirius, Moody, Kopál, paní Weasleyová, pan Weasley, dvojčata, Bill, Charlie-“
„Jo, jasně, chápu,“ zarazila ho spěšně. Kdyby se to pokoušel dokončit, pravděpodobně by tu takhle zůstali až do zítřka. „Snape nepřijde, že ne?“ ujišťovala se podezřívavě.
Ron se na ni zděšeně podíval. „A to tě napadlo jak?!“
„Jen se ptám,“ rozhodila rukama.
„U Merlina, ne. Ten by o něco takového rozhodně nestál. Myslíš, že by přišel na hostinu na rozloučení?!“ svraštil znechuceně obočí. Očividně se to i jemu příčilo.
Večer se neúprosně blížil. Healey si sbalila, převlékla se do společenských šatů, stejně tak jako všichni ostatní, a nervózně se smála spolu s Ginny a Hermionou, Fredovi, který s Georgem dorazil o kus před ostatními, a jeho vtípkům.
´Je to jen hloupá rozlučka,´ujišťovala se Healey stále dokola. Najednou si však nebyla až tak jistá, jestli to vůbec přenese přes srdce. Jestli se dokáže oddělit od hlavního štábu, Weasleyových a spousty dalších. Jak to v Bradavicích vůbec zvládne. Bude muset být mnohem samostatnější, Eden bude učit obranu proti černé magii a Healey za ní nebude moct pořád lézt. Potom také zařazování... Eden byla v Nebelvíru, ale to, kde byl její otec jí neřekla. Takže se teoreticky mohla dostat kamkoliv.
´Chováš se jako malé dítě,´připomnělo jí druhé já,´Takhle vynervovaní tam budou jen prváci...´
´Já jsem svým způsobem také prvák,´ obhajovala se.
´To určitě, až na ten detail, že ti je už patnáct, hm?´
´Ty jsi nějaká chytrá...!´
´Ne, to ty jsi nějaká chytrá.´
´Ty!´
´Já jsem ty, takže mlč a poslouchej.´
´Poslouchat tebe? Nikdy, a dej mi pokoj.´
Druhé já se jízlivě zachichotalo. ´Až budeš potřebovat pomoc, u mě ji nehledej.´
´Tak slyšíš?!´ ohradila se Healey, ´buď už zticha!´
´Jsi jen hloupé nic...Snape měl pravdu, začni používat mozek...´
Healey zatřepala hlavou. „Tak dost už!“
Nedokázala si to vůbec vysvětlit, rázem byla strašně vyklepaná, nejistá a nemohla se zbavit pocitu, že něco je špatně. Druhý den ráno se bude vstávat velmi brzy, což jejím chabým nervům rozhodně neprospěje. Nebude moc času, vše bude honem honem a ona už si nestihne znovu překontrolovat všechna svá zavazadla.
Eden se vrátila pozdě odpoledne z ministerstva a pomohla dospělým, za pomoci pár kouzel uklidit, zvětšit a vyzdobit kuchyň, takže se teď roztáhla do obřích rozměrů a byla nezvykle čistá. Menší kuchyňský stůl nahradil jiný, snad třikrát větší a stejně tak lavice byly, oproti těm předchozím, ohromné. Přisunuly se ke zdi, takže byla místnost jaksi rozdělena do dvou částí. Ta větší byla společenská a ta menší byla královstvím paní Weasleyové.
Kolem sedmé se dovnitř pomalu začali trousit první návštěvníci. Healey s mládeží sestoupila dolů, aby je mohla přivítat a v osm už byla kuchyň doslova přecpaná k prasknutí. Opravdu tu byli snad všichni z Řádu. Dobře, pár jich chybělo, ale ke kompletnímu počtu nebylo daleko.
Teprve když dorazil Brumbál, celá slavnost se pořádně rozjela. Přičaroval se taneční parket, zábava byla naprosto volná a na stole se objevilo hned několik džbánů s Máslovým ležákem a spoustou úžasných dobrot.
Avšak tahle slavnost však byla jiná, než všechny ostatní...
Hrála tichá líbezná melodie a místnost se brzy ponořila do mlhavého šera, takže bylo možné spatřit pouze nezřetelné siluety ostatních. Ale nebyl to ten dým a kouř z cigaret ve kterém poblikávají světla na mudlovských diskotékách. Tohle bylo něco docela jiného, uklidňující chuchvalce příjemného šedavého odstínu mlhy se valily všude okolo. Sametové a teplé. Nebyl to kouř, ne, byly to chomáče mlhy, lehoučké a načechrané.
Healey si stoupla trochu do ústraní, upíjela Máslový ležák a v klidu přemýšlela. Nedovolila, aby se její myšlenky stočily zpátky ke škole, místo toho je nechala tančit okolo svého neznámého otce. Kdo to je? Kdo to může být?
S tvým otcem jsem se seznámila na jedné škole čar a kouzel...
Táta se jmenoval Down?
Severusi...NE!
Odpovědi si musíš najít sama...
Mimoděk zabloudila pohledem ke své matce...Seděla nedaleko a vesele se bavila s Remusem. Když zachytila směr, jakým se dívka dívala, usmála se na ni.
´Lupin? To sotva.´ Moody, zlodějíček Mundungus, Sirius a Brumbál šli v tomto pátrání okamžitě stranou. Healey se rozhlédla kolem sebe. Skoro nic neviděla. Kopál byl asi tak o dvacet let starší než Eden exempláře jako třeba Kingsleyho nebo pana Weasleyho raději vynechala úplně. ´A co takhle Snape?´ V duchu se musela zasmát nad tím, jak hluboko už klesla... V Řádu je určitě ještě spousta těch, které nezná. A nakonec, Eden Snapea nesnášela, nedovedla si představit, že by na světě byli jiní lidé, od sebe tolik odlišní.
„Smím prosit?“ ozval se jakýsi hlas, těsně u ní.
Otočila se a zalapala po dechu. Stál tam George, George Weasley, příjemně se na ni usmíval a nabízel jí rámě. Vypadal úplně jinak než obyčejně... Dnes vypadal opravdu krásně.
„Určitě,“ oplatila mu usměv, odložila skoro plnou sklenici a nechala se od něj dovést až na parket. Její dlouhé šaty nesměle zašustily, když vystupovala po schůdcích nahoru. Naštěstí se kdysi dávno tančit naučila, což George očividně také. Byl to příjemný společník, byl jemný a tatam byly jeho hloupé provokativní žertíky. Mile si spolu popovídali, ovšem jen z čistě kamarádské náklonnosti. Nebo...možná trochu méně čisté...ale to Healey nepostřehla.
Ovšem, k těm žertíkům, přece jen si George nenechal jeden, obzvláště lákavý ujít. Ve chvíli, kdy se kolem nich protočili Harry s Ginny, houkl na ně něco ve smyslu výměny. V příští chvíli se už Healey ocitla u Harryho a Ginny se ladně přehoupla ke svému bratrovi. Healey se rozbušila krev ve spáncích. Tančí s Harrym Pottrem, taková potupa!
Harry se na ni vítězoslavně zašklebil, připravovala se, že mu vrazí jednu do zubů, když tu naštěstí obtančili jedno kolečko kolem parketu a stejně jako předtím, na tom samém místě se opět, naprosto přirozeně, vrátila zpět k Georgovi a jak ona, tak Ginny nenarušily rytmus jejich tance. Byly vyrovnané, dva naprosto sehrané páry...Vyměnily si s Ginny překvapené úsměvy a pak už se zase ztratily.
„To jsi nemyslel vážně-!!“ zasyčela Healey Georgovi do ucha, jakmile se ocitla zpět u něj. Ten jí věnoval jen spiklenecké uchechtnutí.
Ten večer byl nádherný. Úplně zahnal veškeré obavy. Atmosféra byla uvolněná a příjemná. S Georgem tančila snad hodinu. Pomalu si položila hlavu na jeho rameno, najednou jí s ním bylo nádherně, cítila se tak v bezpečí. Po chvilce se jí pokusil pohladit po vlasech. Ucukla a odtáhla se od něj. Usmál se. Nezlobila se. „Hloupá hra...“ zašeptala s úsměvem, když ji objal. Ani nevěděla jestli to slyšel...
Byl to zvláštní pocit tančit s hezkým klukem, tím více, když se do té doby s žádným takovým nedržela ani za ruku.
´Je to jen kamarád,´ujišťovala se.
Bylo to však až moc krásné...
.... na to bych zase zapomněla!
(Barunka, 3. 1. 2011 17:04)