15. Neznámý důvod
Nakonec si zatancovala i s Fredem a Charliem a také s Brumbálem a Ronem. Obzvláště s Ronem to bylo záživné, jelikož v půlce otočky zakopla o vlastní nohy a málem sebou sekla na podlahu. Dostala přitom tak strašný záchvat smíchu, až se svíjela v křečích a ostatní se po nich ohlíželi. O to horší bylo, že záchvat smíchu z ní hned nato dostal i Ron. Chechtali se jako blázni, opírali se jeden o druhého a potáceli se po parketu. Skoro nemohla dýchat, pusa už ji bolela a pokaždé, když se uklidnila a myslela, že už to snad konečně přešlo, podívali se s Ronem po sobě a vybuchli v další salvě.
Oslava se protáhla ještě dlouho do noci, avšak Healey tam na druhou půlku už nebyla. Klížily se jí už oči a zívala a tak se rozhodla, že bude rozumnější se jít vyspat. Nikdo si jejího odchodu nevšiml a to bylo jedině dobře. Nestála o otázky typu: „Ty už odcházíš?“ nebo: „Tobě se tady nelíbí?“
Vstoupila do pokoje ponořeného ve tmě a opatrně za sebou zavřela. Hermiona už spokojeně oddechovala ve své posteli a Healey by ji jen velice nerada budila. Podlaha tiše zaskřípala, když se poslepu vydala ke své posteli. Našla pyžamo, rychle se převlékla a zalezla pod peřinu. Usnula téměř okamžitě...
BUCH! Kdosi vykřikl.
Healey se probudila a ospale zamžourala do tmy.
„Ježiši, promiň Hermiono.“ Zaslechla odněkud z druhé strany pokoje Ginny. Znovu se ozvala strašná rána.
„Pitomý kufry...“ zanadávala Ronova sestra a Healey v měsíčním světle rozeznala její siluetu.
„Ginny, co tady děláš?“ zeptala se podrážděně Hermiona nakřáplým hlasem a odhrnula si vlasy z čela.
„Pokouším se najít svou postel,“ odsekla zrzka a potichu klopýtla. Healey se nadzvedla na lokti. „A to to neumíš jinak?“ zeptala se nepříjemně.
„Healey! Ach jo, promiň. Nechtěla jsem vás vzbudit,“ povzdechla si Ginny a přejela rukama po hraně obrysu své postele.
„Kolik je hodin?“ zhroutila se Hermiona zpět na matraci.
Ozvalo se šustění peřin a skřípání dřevěné konstrukce, jak se Ginny uvelebovala. „Asi půl třetí,“ odpověděla.
Healey zaúpěla a přetáhla si deku přes hlavu. Na chvilku bylo ticho, pak se však znovu otevřely dveře a dovnitř proniklo zářivé světlo z předsíně.
„Spíte už?“ zeptal se jakýsi hlas.
„Ne,“ zamumlala Ginny.
Dveře se pootevřely ještě víc a kdosi rozsvítil. Hermiona se pomalu posadila na své posteli, zamžourala na příchozí a Healey vztekle kopla nohou do zdi. „Chci spát,“ zakvílela.
Zaslechla, jak se George uchechtl.
„Jo, to my taky. Jenže všude jinde už je plno,“ odpověděl hlas, v němž rozeznala Freda.
„No tak běžte ke klukům...“
„Tam už je Charlie s Billem,“ dostalo se jí odpovědi.
„Sakra, tak sem pojďte, ale rychle. A zhasnout!“ vyštěkla Ginny. Fred jí vyhověl a cvakl vypínačem. „Dělej Georgi,“ zašeptal ještě do předsíně. Chvilku nato vklouzl do místnosti i George. Dvojčata nechala dveře přivřené, aby alespoň trochu viděla, a začala si připravovat nocleh na zemi. Healey měla sto chutí ty jejich karimatky popadnout a vyhodit je z okna. Byla však příliš ospalá na to, aby se obtěžovala k jakékoliv činnosti. Jako z dálky pak ještě zaslechla jak někdo říká: „Dobrou.“ , a pak už konečně upadla do neklidného spánku.
***
„Healey, Healey dělej, vstávej, je deset!“ někdo s ní zběžně zacloumal a utíkal zase dál.
„Co je?“ zabrblala a otočila se na druhý bok.
´Cože to říkala?´
´Netuším...snad, že je deset...´
´Hmm...DESET?!´
Healey se zděšeně posadila. „DESET?“ vykřikla nahlas a když Hermiona přikývla, okamžitě vystřelila z postele. Vzápětí se málem přerazila o spícího George. Vlak by měl odjíždět přesně za půl hodiny. Hermiona právě na druhém konci třásla s Ginny. „Honem, všichni sebou hoďte, zaspali jsme!“
Právě, ne zrovna příjemně, probuzená dívka se vydrápala z postele, mumlajíc cosi nesrozumitelného, a už oblečená Hermiona propleskávala Freda.
Healey se sklonila nad Georgem a zacloumala s ním. „Georgi, vstávat, pohni kostrou!“ zahulákala mu přímo do ucha, potom se namáhavě zvedla a vyběhla na chodbu s úmyslem vzbudit ty spáče nahoře. Hned ve dveřích se však srazila s Harrym, který stejně jako ona byl ještě v pyžamu. „Heal, vy už jste vstali?“ vyhrkl. Přikývla, ale než stačila cokoliv říct, připotácel se Ron a popadl Harryho za ramena. „Jaký Smrtijedi?!“ zařval.
„Ale nic, přidej, zaspali jsme,“ poplácal Harry kamaráda po zádech a pozdvihl na Healey obočí.
Ron zamrkal.
„Pozor,“ zamumlal Fred a rozespale se protlačil kolem nich do koupelny.
„Kluci rychle!“ zamávala jim rukama před očima už úplně probuzená Ginny. „A ty Georgi padej, chceme se převlíct,“ obořila se na staršího bratra. Healey se rychle vrátila zpět do pokoje a když za ním Ginny zabouchla dveře, rychle se převlékly a potom seběhly dolů do kuchyně.
„Snídani si vezmete s sebou do vlaku,“ houkla na ně paní Weasleyová. „Přineste si kufry, za deset minut vyrážíme.“
„Co se děje?“ nakoukla dovnitř rozcuchaná Eden.
„Mami!“ Healey vyděšeně zalapala po dechu, „rychle- je deset!“ Eden vytřeštila oči a bleskově zmizela.
Děvčata a Harry s Ronem si mezitím snesli svá zavazadla do předsíně, kde na ně už čekal pan Weasley se třemi přenášedly. Ronova mamka jim ještě podala zabalené snídaně a Fred s Georgem se začali rychle loučit. Mezitím, co si Fred potřásal rukou s Harrym, přitočil se k Healey George a nenápadně ji odtáhl stranou.
„Tak Healey...užij si to tam,“ na chvilku mu přes tvář přeletěl stín smutku a pak vtiskl dívce do rukou cosi a spěšně vyběhl ven na ulici, za svým dvojčetem.
Healey zůstala stát jako opařená. „Ehm-Georgi-?“ dostala ze sebe. Vlastně ani nevěděla, co by mu řekla, snad chtěla poděkovat... Bezděky pohlédla na maličký balíček, zabalený do hedvábného plátna.
„Healey, za chvilku vyrazíme, pojď sem.“ Byla to Hermiona a poněkud překvapeně ji sledovala. Dívka rychle zastrčila balíček do batohu, přehodila si ho přes rameno a přišla blíž k ostatním.
„Takže,“ začal pan Weasley, jakmile byli v předsíni už všichni, „půjdeme na to s přenášedly. Já vezmu Rona s Harrym, Molly, ty se přemístíš s Ginny a Hermionou a Eden s Healey,“ ukázal na starý hřeben, propisku a skřipec do vlasů. Pak pohlédl na hodinky. „Za patnáct minut nám to jede,“ oznámil. Tu trochu vlasů, která mu ještě zbývala, měl neučesanou od té doby, co byl tak násilně vyhnán ze své teploučké postele. Potom je všechny zběžně přelétl pohledem, aby zjistil, zda nikdo nechybí a každý má své věci. „Až napočítám do tří,“ rozkázal energicky a spolu s Harrym a Ronem pevně uchopil propisku. „Raz,“ Ginny s Hermionou položily své ukazováčky na hřeben, „dva,“ Healey popadla jednou rukou Milčinu klec a kufr a druhou se chytila skřipce, „TŘI!“ přenášedla se rozzářila a v příští vteřině se jich všech osm octlo ve špinavé postranní uličce před nádražím King´s Cross. Healey s Eden pustily pohaslý skřipec a ten dopadl na zem.
„Ty jo!“ ulevila si Healey. S přenášedlem doposud nikdy necestovala.
„Honem!“ vykřikla Eden a vykročila kupředu.
V hale spěšně popadli asi pět vozíků, naházeli dovnitř kufry, košťata a klece a vrhli se nástupištěm plným lidí. Občas dokonce popoběhli. Lidé se po nich otáčeli a ukazovali si na Hedviku a Papušíka. Celý jejich dlouhý průvod, který čítalo osm jedinců, pomalu zvolnil a nenápadně se zastavili poblíž přepážky mezi nástupišti devět a deset. Chvilku se rozhlíželi, ale když pan Weasley znovu zkontroloval čas a zjistil, že vlak vyráží za necelých pět minut, dlouho už neotáleli a jeden po druhém prošli zdí.
„Tak honem, Healey,“ upozornila ji Eden, když zmizela i Ginny.
„No…dobře,“ souhlasila Healey, zaskočená tou spoustou lidí, nevšedním vstupem do kouzelnického světa a stále trochu zmatená ze všeho toho rychlého zmatku.. Zrovna před chvilkou viděla šest lidí projít zdí.
„Neboj, nic se nestane, prostě tím projdeš a na druhé straně na mě počkáš. Vyrazím hned za tebou.“
Healey zdráhavě přikývla, zhluboka se nadechla a dlouhými kroky rázně vykročila přímo proti přepážce. Když už byla ode zdi méně než jeden metr, nedalo jí to a přimhouřila oči, kdyby přece jen vozíkem narazila. Nic se však nestalo, kráčela stále dál a pak otevřela oči. Udělala ještě několik váhavých kroků, než se s otevřenou pusou pomalu zastavila a jako u vytržení zírala na zářivě červenou lokomotivu a na davy lidí, kteří se tlačili kolem ní. Všude bylo slyšet hlučný hovor, štěbetání mladších dětí a pokřikování rodičů.
„Healey, pospěš si!“
Otočila se a právě ve chvíli, kdy se ozvalo zapískání a dav jako na povel o dva, tři kroky ustoupil od lokomotivy, spatřila Eden. A pak už se jen řítila nástupištěm, se svou matkou v patách kličkovala mezi ostatními a hledala dveře do vagonu.
„Támhle!“ houkla na Eden a jedním skokem překonala vzdálenost, která ji dělila od vlaku. Její matka se okamžitě ocitla po jejím boku, otevřela dveře, Healey naskočila a s Edeninou pomocí vtáhla kufr dovnitř. Nohou ho odstrčila do uličky a natáhla se pro klec s Milkou, to už se stroj pomalu dával do pohybu. Z pod kol se vyvalila spousta páry a ozvalo se druhé, delší a pronikavější zapískání.
„A co ty?“ zakřičela Healey, aby překonala zvuk píšťaly, když Eden poodstoupila přesně tak, jak předtím ostatní, a pomalu se jí vzdalovala.
„Já tam...dřív...-místím se!“ zaslechla Healey útržky toho, co jí Eden chtěla odpovědět. Přesto pochopila. Usmála se a poslala jí vzdušnou pusu. Matka jí úsměv opětovala, mávala a Healey už byla daleko..
Jakmile vlak zajel za zatáčku a vyjel z nádraží, začala se Healey tlačit úzkou uličkou. Nahlížela do kupéček a hledala někoho z trojice. Jestli jen vůbec nastoupila do toho správného vagonu...
´A máš to. Prohlížíš si nádraží a teď tu budeš sama,´ ozvalo se druhé, škodolibé a věčně pesimistické já.
´Hm. Dobrý pokus o vtip.´
´To není vtip. To je fakt. Vidíš? Všechna kupé už jsou obsazená, takže si budeš muset sednout k někomu cizímu.´
´Prosím tě. Něco se určitě najde. A když ne, tak co. Mě to vadit nebude.´
´Ale mě to vadit bude,´ duplo si druhé já nožkou.
´Tak ať.´
Ocitla se na konci vagonu. Dál už se jí jít nechtělo. Podle toho, jak to vypadalo tady, to všude bude stejné a kufr už byl moc těžký. Vrátila se tedy kousek zpátky a namátkou otevřela dveře. „Ahoj, je tady vol-?“ zasekla se. Vzhlédly k ní dvě dívčí tváře. A jedna z nich měla překrásné karamelové vlasy... „Adonico?“ vydechla, „Jull?“
„Healey!“ vykřikly nevěřícně a po chvíli zaražení, celé překvapené, vrhly se jí kolem krku. „Kde jsi byla? Co to máš? Jé ta je hezká! Pojď dovnitř,“ překřikovaly jedna druhou.
„Tak to je shledání,“ utrousila Healey a usmívala se. „Ani nevíte, jak ráda vás zase vidím.“ Nasoukala se do kupé a kufr táhla za sebou. Po chvilce se spokojeně uvelebila na sedadle naproti Juliette.
„Tak povídej,“ vyzvala ji Adonica, „kde jsi se toulala.“
„Trochu jsme zaspali. Totiž po tom večírku-“
„Jakým večírku?“ zarazila ji Juliette.
„No, takový rozlučkový...“
„Ty jo. Ty ses měla. Jaké to bylo?“
„No...já nevím, dobrý,“ odpověděla Healey popravdě a trošičku se začervenala, při vzpomínce na to, jak tančila s Georgem.
´Huso, hloupá,´nadávala si v duchu, ´teď jen doufej, že si to nevyložil nějak...jinak.´
„Dobrý...Nic víc?“ protáhla Juliette obličej.
„Jo. Tak co jste dělali?“ přidala se Adonica. „Večírek. Těch může být tolik druhů...Třeba, když říkáš rozlučkový, tak si představím velký stůl a u něj spoustu lidí se skleničkami v rukách. Ale na večírcích se obvykle třeba tančí nebo tak...“
„To druhý,“ připustila Healey a zrudla ještě o trochu víc.
Vlak teď už jel stejným tempem, kola pravidelně cvakala o kolejnice a za okny se míhaly zelené kopce a okolní krajina.
Adonica na ni chvilku koukala a pak se rozchechtala.
„Ty jsi...“ šťouchla do ní Juliette. „Teď nám už nic nepoví.“
Adonica zmlkla jako když utne. Ještě stále jí však cukaly koutky.
„Co děláte?“ zeptala se Healey mírně podrážděně. Teď už jí situace přišla trochu hloupá. Myslela, že z toho už vyrostly…
„Já nic,“ hájila se Francouzka, „se zeptej týhle.“
„No jasně,“ utrousila Healey a opřela se do sedadla, „nic vám neřeknu.“ Bylo očividné, že si Adonica přesně domyslela, jak to bylo.
„Ale no tak,“ snažila se jí Adonica udobřit mírným hlasem, „už budu zticha.“
„Ne,“ odsekla jí.
Juliette Adonicu zpražila pohledem. „Tak když nechce, tak ne,“ nadhodila nuceným tónem. „Já jsem třeba vůbec neměla tak živý víkend jako ty,“ pohlédla na Healey, „sice u nás se konalo něco podobného ale...Však víš. Spousta neznámých lidí z rodiny i odjinud. Taková pitomá zahradní slavnost, všude možně barevné pentle, až se mi z toho zvedal žaludek, vedro a děsná nuda, viď Nico?“
Adonica, která předstírala nezájem a koukala z okna, jen něco uraženě zamumlala.
„Cože?“ zareagovala Healey a hodila po dívce vedle sebe letmým pohledem. „Vy jste byly přes víkend spolu?“
Juliette přikývla. „Její rodiče by neměli v pondělí čas se s ní přemístit,“ vysvětlovala, „a tak jim moje mamka nabídla, že by Nica mohla zůstat přes neděli a do pondělí u nás. Jako přespat a tak. Hned po zkouškách jsme to řešili..“
„Aha.“ Healey na malinkou chvilku trochu zamrzelo, že jí nevzali s sebou. Když si pak ale uvědomila, že by měla jen chvilku na rozloučenou se svými přáteli a těmi, které má ráda, hned ji to pustilo.
„Chudinko,“ vzala Adonicu kolem ramen, a ta se k ní otočila. „To od nich nebylo moc hezký.“
„Mě to nevadí. Chápu to,“ sklopila kamarádka zrak. Healey s Juliette se po sobě podívaly. Jejich pohledy mluvily za vše. Nemělo cenu utěšovat ji lacinými slůvky, že to bude dobré a jak moc je to mrzí. Do tohohle se neměly co míchat. Rodiče Adonicu zkrátka a dobře strčili k neznámé rodině do neznámé země a nechali ji tam úplně samotnou.
„A budete se stěhovat do Anglie?“ zeptala se Healey.
„To asi ne,“ prohodila jen tak mimoděk Juliette a podívala se jinam, „máme ve Francii velké rodinné sídlo...a tak, no chápeš.“ Očividně se moc nechtěla vychloubat svým bohatstvím.
„U nás je to podobné. Sice to není žádné velké rodinné sídlo, jen pořádná vila, ale stejně. Já jsem z čistokrevné kouzelnické krve, a rod Caminome tam žije už po celá pokolení,“ Adonica se konečně znovu usmála. „Pochybuji, že by táta vůbec přežil stěhování.“
„Čistokrevná? Jak to, že jsi mi to neřekla?“ podivila se Juliette.
„No- já nevím, neptala ses,“ dostalo se jí odpovědi.
Juliette si naoko pohoršeně odfrkla. „Protože já taky.“
„Fakt?“ nevěřila Adonica.
„Jasný,“ přikývla jí na to kamarádka. To, že byl někdo z čistokrevného rodu, opravdu čistokrevného, byla vlastně skoro vzácnost.
„Vy jste teda obě z čistokrevného rodu?“ zamrkala Healey. Ještě stále jí to úplně nezacvaklo. Říkala si, že po těch dvou měsících ji snad nemůže už nic překvapit. Ale fakt, že tu má vedle sebe dvě nefalšované a opravdové čarodějky, jí přece jen nedal. Víte, když jste vychováváni v tom, že čarodějky a kouzelníci existují jen v pohádkách, asi si nezvyknete až tak rychle.
„Jak vidíš,“ postavila se Juliette a rozpřáhla ruce. V jejich kupé panovala veselá nálada a radostné očeávání.
„Jo, chápu.“
„Do které koleje byste se chtěly dostat?“ převedla po chvilce Juliette řeč na jiné téma.
„To nevím, ale určitě bych nerada do Mrzimoru,“ odtušila Healey. „To už by byl větší ctí Zmijozel...“
„Mě by se líbilo v Nebelvíru,“ pokývala hlavou Adonica. „Tam je Harry Potter, ne?“
Healey vytřeštila oči. „Chceš říct, že-“ začala, ale to už se Adonica vyptávala Juliette, do jaké koleje by chtěla patřit.
„No, já toho o Bradavicích moc nevím,“ pokrčila odpovědí Juliette rameny, „takže je mi to docela fuk.“
Healey na ně koukala jako na dvě zjevení. Ta skutečnost, že jedna chce jít někam jen proto, že je tam Harry Potter, a druhá o jedné z nejslavnějších škol, kam právě jede, nemá ani ponětí, jí docela slušně přistihla nepřipravenou. „Snad, snad,“ otočila se na Adonicu, „snad nemyslíš Harryho Pottera?“
„Jasně, že myslím Harryho Pottera,“ nechápala kamarádka.
„To jako...tobě se líbí?!“ zaútočila Healey přímo. Samozřejmě věděla, že se Harry stal idolem spousty dívek a národním hrdinou…
„Tedy, nevím, jestli přímo líbí, ale musíš uznat, že toho dokázal hodně.“
„Tho určitě. Leda tak, že mi celé prázdniny otravoval život,“ prořekla se Healey.
„COŽE?!“ vypálily Adonica s Juliette unisono.
„To nemyslíš vážně,“ vrhla po ní Jull nevěřícným pohledem.
„O-ou-u,“ zaculila se Healey nevinně.
„Healey!“
„Jo, jo, jo, jak myslíte. Byla jsem s ním celé dva měsíce pod jednou střechou, stačí?“
„Dobrý pokus o vtip. Skoro jsme ti na to skočily,“ uznala po chvilce zaváhání Juliette, „ale teď-“
„Co? Já vám říkám pravdu,“ bránila se. „Vážně. Ve Fénixově řádu, tam jsme byli.“
Juliette s Adonicou se po sobě podívaly, jakoby se rozhodovaly mezi tím, zda jí to uvěří nebo ne.
„Fakt,“ dodala.
„To je blbost, Healey,“ nevěřila Juliette.
„Důkazy,“ rozhodla nakonec Adonica znalecky.
Healey se zamyslela. „Dobře,“ souhlasila s úsměvem, „hned jak vystoupíme vás představím.“
„Tak fajn,“ podaly si ruce.
Hodnou dobu si ještě povídaly o svých zážitcích z prázdnin a vyzvídaly jedna na druhé. Koneckonců, prakticky se neznaly. Pak ale, kolem půl druhé, dostala Juliette hlad, vybalila svůj oběd z ubrousku a zbylé dvě ji musely hned napodobit. Healey vytasila svou snídani v podobě tabulky čokolády, dvou housek se sýrem, jablka a láhve s pitím a s chutí se do ní pustila. Chvilku na to se už ozývalo jen šustění sáčků a občasné mlaskání hodujících. Kolem třetí se k nim chodbičkou přikodrcal malý vozík, který obsluhovala usměvavá buclatá čarodějka a Healey si koupila pár čokoládových žabek, dýňovou paštiku a Máslový ležák. Byly to kouzelnické speciality a ona nic z toho ještě v životě nejedla. Snad až na, všemi tak oblíbenou, jantarovou tekutinu.
Mezi sousty probraly všechny možné záležitosti od nových sestřihů a společenských hábitů po jejich oblíbené školní předměty. Healey samozřejmě byla vybavena nejnovějšími trendy ať už mudlovskými nebo kouzelnickými, jelikož se Eden, přes veškeré její protesty, rozhodla na ní nešetřit, a opravdu se toho držela.
Potom, když dojedly, vytáhla Adonica odněkud blok a měkkou tužku a pustila se do kresby krajiny, která ubíhala za oknem. Healey ji chvilku vydržela nahlížet přes rameno, pak to však díky nepohodlné poloze vzdala a raději si vytáhla knihu.
Ta kniha byla zvláštní. Měla tmavou a popraskanou vazbu a několik stránek v ní už chybělo, nebo byly prostě jen tak zastrkané dovnitř. Healey ji jednou našla ve Fénixově řádě. Tenkrát jen tak namátkou přejížděla prsty po hřbetech pokladů tamnější knihovny a nahlížela do už dávno zapomenutých spisů a bichlí, pokrytých vrstvami prachu a pavučin. Bylo pozdě večer. Nechtělo se jí spát. Ten den se učila až až a tak jí v tu chvíli byly učebnice docela ukradené. Když odbyla půlnoc, s povzdechem a aniž by se na ni podívala, nebo alespoň nakoukla dovnitř, vytáhla nějakou knihu z police s tím, že si ji tedy přečte jindy. Odnesla si ji do pokoje, kde zůstala zapomenutá ležet na víku od kufru.
Když potom nastal den odjezdu a ona ji objevila, chvilku ji jen nerozhodně obracela v prstech a pak ji bez rozmýšlení přihodila k ostatním věcem s tím, že si ji tedy přečte v Bradavicích až se bude nudit. A ta chvíle nastala právě teď. /A/N/ vím, je tam spoustu ´ji´.
Otevřela knihu. Chvilku zmateně zírala do zažloutlých stránek a otáčela je, hledajíc nějaký text. Pak však hluboce vzdychla. „Je prázdná,“ zašeptala sotva slyšitelně.
„Cože?“ napůl se k ní obrátila Adonica.
„To nic. Já- Jen jsem si z Řádu vypůjčila jednu knihu a...a je prázdná,“ dodala zklamaně a natočila ji tak, aby si mohly povšimnout nepopsaných stránek.
Juliette na ně chvilku zmateně koukala, snažíc se pominout fakt, že ji našla v Řádu, a pak Healey vyškubla svazek z rukou. „Jak to myslíš, prázdná? Kniha nemůže být prázdná. A jestli ano, není to kniha,“ dodala. Jeden prst zkušeným pohybem ruky vložila mezi stránky jako záložku a obrátila ji deskami k sobě. Nejprve z jedné strany, poté z druhé a nakonec i hřbetem. „Máš pravdu...není tu vůbec nic,“ připustila po chvilce, „název, jméno autora...Mohl by to být nějaký zapomenutý deník nebo zápisník…“ prolistovala stránkami, ještě něco zkoumala a poté zamračeně vzhlédla. „Jistě, není tam nic, ale co je potom tohle?“ ukázala jim znovu knihu rozevřenou stranou. A Healey naprosto jasně spatřila, jak jsou stránky ohmatané a zohýbané, jak mají roztřepené rohy a sem tam se objevil i nějaký špinavý flek. „To není možné,“ vydechla, „jsem si jistá, že předtím tam nic takového,“ přejela prsty po jednom utrženém kusu, „nebylo.“
Bylo to naprosto nereálné, ale skoro to vypadalo, jako by tu prázdnou knihu někdo neustále nosil sebou, jedl nad ní, četl v ní…
„Já vím,“ přikývla Juliette. „Byla skoro v pořádku a teď se najednou...“
„...téměř rozpadá,“ doplnila ji věcně Adonica. „Jo, tomu se říká iluze.“
„Iluze?“ ujistila se Juliette a podala jí knihu.
Adonica přikývla a chvilku ji jen tak držela v rukou.
„Ty o tom něco víš?“ zajímala se Healey a překvapeně ji sledovala.
„Jo,“ přiznala, „něco málo znám. Je to docela složité kouzlo a časem pomaličku vyprchává. Používá se především u věcí a patří to k jistému oboru přeměňování,“ zamračeně přejížděla dlaněmi po stránkách.
„To kouzlo časem vyprchává,“ hlesla Healey. Konečně jí to došlo. „Když něco často používáme, opotřebí se to. Takže, kdyby na tu knihu někdo dlouho sahal, kouzlo by ztratilo na působnosti.“
„To ovšem znamená,“ doplnila ji souhlasně Adonica, „že to kouzlo musí být nějak oslabené. Ta kniha sice je hodně stará, ale nezmizí to hned, jak se jí párkrát dotkneme.“
„Takže,“ potřebovala se ujistit zmatená Juliette, „na tu knihu někdo použil nějaké kouzlo, které my neznáme. Protože je tam něco, co bychom znát neměly?“
„Pravděpodobně,“ přikývla Adonica s Healey unisono.
„Tyy jo, Healey, kde jsi to čmajzla?“
„Nikde jsem to nečmajzla. Půjčila jsem si ji z Řádu.“
„Jo půjčila,“ ušklíbla se Adonica. „A na jak dlouho, na rok?“
„Nooo. Zhruba.“
Zasmály se, ale pak znovu zvážněly. „Tak, teď ji jen stačí hodně používat,“ prohlásila Healey.
Juliette zabubnovala prsty o kožený potah sedadel. „Já teda nevím. Znám jedno takové kouzlo. Sice to není přímo na iluze, ale...no, tak nic. Máme vlastně všechny ještě hlídáček, že jo? Mě sedmnáct bude až zadlouho...“
„Já ho nemám,“ přiznala Healey omylem. Jako vždy si to však opět uvědomila až moc pozdě. Co to, že v jejich přítomnosti vyzradí úplně všechno? Všechno to, o čem by nejraději pomlčela...
„To už ale nemyslíš vážně!“ vyjela na ni Adonica.
Healey si povzdechla nad vlastní hloupostí. Jistě, mohla to všechno ještě zahrát do outu, říci, že to byla jen legrace, nebo tak. Ale...
´Takže to nejsou kamarádky?´
´ Jsou a úžasné, ale tohle by neměly vědět...Pochop, Brumbál by z toho mohl mít problémy. Zrušit někomu hlídáček, to není jen tak...´
´To nemyslíš vážně! Dělej, vyklop to!´
´Ne! To nemůžu udělat!´
´Ale můžeš!´
´A i kdyby, proč bych měla? Je to moje věc.´
´Tak ne, nemusíš, já špatné svědomí mít nebudu, ale už se mě nezbavíš. Pořád budu hučet, jak jsi tajnůstkářská, jak ony by ti tohle určitě řekly, jak jsi zlá a...a...a jo!´
´Cože?´
´Jo, tobě se to líbí. Vyžíváš se v tom, jak máš něco, co ony nemají. Jsi sobec!´
´A to jsi teda přehnala!´
Druhé já se pohrdavě uchechtlo. ´Tak to dokaž.´
„Dobře, takže upřímně,“ řekla už nahlas a nevědomky stáhla obočí do úzkostné linky, „nedělám si legraci. Fakt ho nemám.“ Pozvedla hůlku a na důkaz svých slov vyčarovala dokonalý džbán na mléko.
Zbylá dvě děvčata automaticky pohlédla k oknu, očekávajíc kdy přiletí nějaká sova z ministerstva, ale i po době delší pěti minut se stále nic nedělo. Pomalu se otočily zpět.
„Healey, to jako, jako vážně?“ přesvědčovala se Juliette.
Dívka zasmušile přikývla.
´To určitě. Špatné svědomí...už teď mám výčitky, že jsem jim to řekla.´
´Neboj, přejde to, nic se nestane, uvidíš...´
„Ale, jak to? Já to nechápu,“ zazoufala si Adonica.
„Já...nerada vám to říkám. Ale ještě před dvěma měsíci jsem vůbec nevěděla, že jsem čarodějka.“
„Ne,“ vydechla nevěřícně Juliette a div jí nevypadly oči.
„Jak jsi to mohla nevědět?“ namítla vždy praktická Adonica, „co tvé kouzelnické schopnosti, to jsi nepoznala?“
„Myslela jsem si, že to všechno jsou jen...náhody.“
„To teda určitě byly parádní náhody,“ prohlásila Juliette poťouchle.
„To bych řekla.“
„Jak jsi se ale potom dozvěděla o Bradavicích a tak?“ nedalo to Adonice a stále odmítala tomu všemu věřit.
Healey se tedy pustila do sáhodlouhého příběhu. Začala tím, co jí řekla Eden když se poprvé potkaly, následoval její život v dětském domově, shrnutí Edenina bytu, pocity z Fénixova řádu, učení s Brumbálem, Příčná ulice a Draco Malfoy, zkoušky a potom konečně, po malé pomlce se pustila i do večírku a odjezdu na King´s Cross.
Její kamarádky naslouchaly celému vyprávění se zatajeným dechem, často jí skákaly do řeči a když skončila, chvilku jen upřímně ohromeně seděly a zíraly jedna na druhou a na ní. Healey je nechala chvilku vzpamatovat se a sama, s už vyprahlými ústy, pohlédla oknem ven. Poněkud ji překvapilo slunce klonící se za obzor a obloha zbarvená do krvava. Stmívalo se. Vůbec si neuvědomovala, kolik času už uběhlo od chvíle, kdy nastoupila do vlaku.
První se vzpamatovala Adonica. „Takže, ty fakt nevíš, kdo je tvůj otec?“
Healey k ní obrátila tvář. „Ne. Prý si mám odpovědi najít sama.“
„Ale kdyby jsi neměla šanci, tak by ti to asi neříkala, ne?“
„Já nevím. Vůbec se v ní nevyznám.“
„Tak to jsem nečekala,“ vydechla opožděně Juliette.
Healey přikývla a postavila se. „Nějak si to samy uspořádejte. Já v tom mám také guláš. A pořádný.“ Ukázala na knihu. „A s touhle je čas udělat krátký proces. Jull, jakže jsi říkala to zaklínadlo?“
„Healey, nedělej to,“ bránila se chabě Juliette, „vyhodíš vlak do povětří.“
„Jull-!“
Její kamarádka se zatvářila jako na mučidlech. „Na mě to ale nebude... Někde jsem četla něco jako...Retego?“
„To nezní moc věrohodně,“ prohlásila Adonica.
„Zkusit se může všechno.“ Healey pokrčila rameny a mávla hůlkou nad knihou. „Retego,“ pronesla zvučně. Kniha sebou škubla a rozzářila se. Adonica vyjeveně vyskočila ze sedadla a natáhla se k Healey. Juliette se před oslepující září skrčila a knihou začaly projíždět světelné paprsky, jako u kopírky. Stránka se otáčela za stránkou a každou ji osvětlil jeden z paprsků. Jak sjížděl dolů, na místech, kde se jí předtím dotýkal se začal objevovat jakýsi text. Zhruba po třech minutách vše skončilo a zář se utlumila. Přesto však kniha ještě mírně pableskovala.
„Co to mělo být?“ vydechla Healey a opatrně se pro ní natáhla. Jakmile se však dotkla desek, stáhlo se světlo do jednoho bodu a začalo se jí jakoby...vsakovat do dlaně. Healey ucukla a vyděšeně si začala prohlížet své ruce. „Fuj,“ pokoušela se otřít si je o džínsy, „vlezlo mi to tam!“
Juliette se vymrštila ze sedačky a přiskočila k ní. Opatrně jí přejela prsty po rozevřené dlani. „Nebolí to?“ zeptala se asi tak stejným hlasem jako Healey. Bylo jasné, že měla obrovský strach.
„Ne, vůbec. Jsou naprosto v pořádku, jen to bylo nepříjemné...hodně nepříjemné,“ zatřepala rukama. „Co to sakra bylo?“ zakňučela už podruhé. „Vlezlo mi to do dlaní,“ hlas jí hystericky přeskočil.
„Uklidni se,“ setřela jí Adonica.
„Jo, vypadá to jen jako nějaké spojení, nebo tak. Nic ti to neudělalo,“ přidala se Juliette a zvědavě si prohlížela její dlaně.
„Spojení?!“ vyštěkla Healey zoufale.
„No.“
„Jaký spojení?“
„Nevím to přesně-jen to tak vypadalo...“
„Já nechci být ve spojení s tou knihou!“ Healey ukázala třesoucím se prstem na, teď už docela nevinně se tvářící knížku.
„Klid...to je jen odhad,“ konejšila ji Adonica. „V Bradavicích se po něčem porozhlédnem. Zjistíme, co to mělo znamenat.“
Healey váhavě přikývla, posadila se a po očku pozorovala knihu. Celkem ji překvapilo, jak jsou její kamarádky v klidu po tom, co ta kniha provedla.
„Můžu?“ ozvala se Juliette.
„Když tě to nezabije...“
Juliette vzala knihu do rukou a...nic se jí nestalo. Žádné světlo, žádné elektrické výboje. Opatrně ji otevřela a posadila se.
„Healey?“ strčila jí po chvíli svazek pod nos.
Dívka nedůvěřivě nakoukla do stránek. „To...jsou to znaky,“ konstatovala překvapeně. Co dělají takové zvláštní klikyháky v knize?
„Přesně tak,“ přitakala Jull.
„Znaky?“ naklonila se k nim Adonica. „A nejsou to starodávné runy?“
„Tohle?“ odvážila se Healey znovu sáhnout na knihu a natočila ji. „To asi sotva.“
„No...jo, tohle nejsou runy,“ souhlasila Adonica zmateně. „Znáte jiné znakové písmo než jsou runy?“
Obě zakroutily hlavami.
„V tom případě vážně nevím, co jiného by to mohlo být. Je to divný,“ rezignovala a opřela se na sedadle.
Healey s Juliette se ještě trochu pokoušely rozluštit, co se tam píše, nebo alespoň zjistit, jaký typ písma to je, když už však pomalu neviděly ani na řádky, venku padla černočerná tma a rozsvítila se světla, vzdaly to s tím, že je už příliš pálí oči.
Juliette se pustila do jakéhosi zapáleného rozhovoru s Adonicou, ohledně přeměňování. Healey tento předmět příliš nezajímal a nebavil, a tak se s nimi nemohla dohadovat o jakési Příručce k přeměňování od Penny Dryové, která by měla v nejbližších dvou týdnech vyjít.
Protáhla se a pomalu se postavila. Tělo měla úplně ztuhlé a klouby jí z neustálého sezení už trochu začínaly bolet. Rozhodla se, že by bylo dobré alespoň trochu se projít uličkami, a tento nápad rozhodně nedostala sama.
V chodbičce bylo útulno, byla zalitá nažloutlým světlem, podlaha nadskakovala za hlasitého rychlého cvak-cvak.cvak-cvak a poskakovala jim pod nohama. V chodbičce také postávalo asi dalších pět nebo šest studentů. Navzájem se ve svých kupé navštěvovali, nebo si povídali tzv. “o samotě.“
Healey se protlačila kolem dvou dívek, které se právě něčemu hlasitě hihňaly a toporným krokem se vydala chodbičkou dál. Jak procházela kolem jednotlivých kupé, nemohla si nevšimnout, že většina z nich má zatažené závěsy. Koneckonců, ony samy to neměly jinak, soukromí je soukromí. S vynaložením všech sil otevřela jedno malé okénko a se skřípavým zvukem ho vyklopila k sobě. Do vydýchaných prostor pronikl chladný noční větřík a přehodil jí vlasy z ramen na záda. Zhluboka se nadechla. Nemohla se toho pocitu nabažit. Tam venku teď byla nádherná temná noc, na nebi ani hvězdičky, vzduch byl zvířený a chladný.
„Ahoj,“ ozval se za ní jakýsi přízračný hlas.
Dalo jí to hodně psychické práce, než dokázala odvrátit tvář od okna a pohlédnout na toho, kdo ji tak vyrušil.
„A-a-ahoj, Lenko,“ dostala ze sebe zaskočeně. Tohle byla přeci ta dívka, kterou potkala v obchodě u Freda a George. Ta s těmi dlouhými vlasy...ta...tak trochu mimo.
„Takže tu jsi,“ usmála se.
„Jasně, přeci jsem to musela zvládnout,“ přitakala jí Healey, narážejíc tak na zkoušky.
Lenka se znovu usmála. Vlastně, usmívala se pořád... Styl alá jsem cvok.
Healey najednou nevěděla co říct, Lenka si ji nepříjemně a neskrývaně prohlížela. „Eh, no...jo,“ nadhodila nervózně a raději se znovu podívala ven z okna, ačkoliv mohla spatřit jen černočernou tmu.
„Nechceš Jinotaj?“ zeptala se Lenka po chvilce. Healey si až teď všimla, že svírá v rukou několik výtisků jakéhosi časopisu. „Co je to?“ zajímala se a vzala si jedno číslo hned navrchu. Zběžně jím prolistovala. Pak jí zrak padl na jméno autora. Xenofilius Láskorád...Láskorád, něco jí to říkalo... Ano… „To vydává tvůj táta?“ napadlo ji.
„Ano, je to jeho největší chlouba,“ prohlásila dívka a dívala se jaksi...skrz Healey. Ta už už chtěla prohlásit něco v tom smyslu, jak moc se tedy má, když se událo něco naprosto neočekávaného. Vlak sebou z ničeho nic prudce škubl, potom ještě několikrát, silněji, Healey naráz zavrávorala, a vlak se doslova na místě zastavil. Healey setrvačnost odhodila asi dva metry dopředu a zbylí studenti na tom nebyli jinak. Skáceli se k zemi jako figurky. Za příšerných skřípavých zvuků si Healey při pádu vyrazila dech a měla pocit, jako by si snad zlámala všechny končetiny. Po chvilce co se zoufale pokoušela nabrat do plic vzduch, vzhlédla. Najednou nastalo naprosté ticho. Kousek od ní se s roztrženým rtem zvedala Lenka, stejně jako mnozí další, všude po chodbičce byly rozházené Jinotaje a současně se ozvalo hned několik křachnutí, jak se rozletěly dveře od některých kupé a dunivé bouchání, to zřejmě padaly kufry na hlavy studentů z horních přihrádek. V příští chvíli vykouklo spoustu hlav a rozhlíželi se, co že se to stalo. Mezi nimi nechyběly ani Adonica s Juliette.
Když ji spatřily, vyjekly. „Healey!“ zděsila se Jull a v příští chvíli byly obě u ní. „Jsi v pořádku? Co se to-?“ tahaly jí na nohy. Jejich vagonem se teď rozléhalo tlumené klení a nadávky a udivené mumlání.
„V pohodě, nic mi není, jsem celá,“ uklidňovala je Healey a rychle se postavila. „Co to sakra bylo?“
„Já nevím,“ zakroutila hlavou Juliette. „Asi nějaká porucha nebo co...“
Healey se rozhlédla kolem sebe. Ostatní měli na tvářích podobné výrazy.
„Tohle se stalo jen jednou...“
Otočila se. Zezadu k ní pomalu přicházela Lenka Láskorádová a zírala kamsi za ní. Dívka se tím směrem podívala také...Byly tam dveře vedoucí do dalších vagonů. Otočila se zpět, aby se Lenky zeptala, co tím jako myslí. Otázka jí však uvízla kdesi v hrdle, když spatřila Lenčin výraz. Všichni ostatní se na ně teď otočili. V jejich vagonu rázem nastalo hrobové ticho. A nejen tam. Celý vlak byl najednou děsivě tichý. Lenka měla vytřeštěné oči a pootevřenou pusu.
„Hej, co je ti?“ zeptala se přiškrceným hlasem Adonica. Lenka ji však, jakoby nevnímala. Zastavila se na místě a stále zírala ke dveřím. Ticho teď ještě zhoustlo. Nikdo ani nedutal. Všichni stáli jako přikovaní. Lenka pomalu, jako omámená, vytáhla hůlku...
„MDLOBY NA TEBE!“
Vlakem se ozvaly výkřiky, když dívka prudce sekla hůlkou a z jejího hrotu vystřelil rudý paprsek...Ten si však našel cíl. Roztřískal skleněnou výplň dveří na druhém konci a zasáhl jakousi postavu v černém. Ta se v příští chvíli skácela k zemi. Ve vlaku propukl naprostý zmatek. Kdosi strašlivě zaječel...
„Healey!“ Adonica ji popadla za ruku, „Smrtijedi!“
„Cože?!“
Studenti křičeli, tlačili se, jak se v hrůze snažili dostat pryč, strkali do sebe a padali k zemi pod tlakem ostatních.
„Utíkejte! Rychle pryč!“
Nad hlavami jim cik cak proletěla jakási kletba. Dívky se spěšně se vrhly vagonem na druhou stranu, odstrkovaly ostatní...
Healey srdce vyskočilo až kamsi do krku. To přece nemůže být možné, to ne! Smrtijedi ve vlaku? Jak se tam dostali! Vytáhla hůlku.
„POZOR!“
Otočila se a jen tak tak stačila k zemi strhnout obě kamarádky. To už koutkem oka zahlédla několik dalších Smrtijedů. Opět se vymrštily na nohy a utíkaly co jim síly stačily.
„Co tady dělají?!“ zakřičela Healey na Juliette. Utíkaly, srážely se s ostatními, rozpojovaly se, jak se jim vyhýbaly.
„A jak to mám asi vědět?!“ odpověděla jí kamarádka stejně hlasitě.
Pokusily se nějakým způsobem dostat ven. Cestu jim však zastoupilo asi pět Smrtijedů. Ne doslova... Za druhými dveřmi jich totiž spatřily hotový roj, který se právě tlačil dovnitř do vlaku a do vagonu hned vedle. Všem třem se na chvilku téměř zastavilo srdce. Prudce zabrzdily a otočily to na druhou stranu, ale...už nebylo úniku. Zády k nim ustupovalo několik vyděšených studentů, kteří mířili hůlkami na ty, co do vlaku pronikli druhou stranou.
„Do háje!“ ulevila si Adonica a bleskově vytáhla hůlku.
Healey se vyděšeně rozhlédla. „Tudy!“ křikla tlumeně na kamarádky a společně rozrazily jedny z dveří vedoucích do kupé. Bleskově za sebou zavřely. Nikdo tam nebyl. „Tady, honem. Okno!“ Healey zuřivě gestikulovala rukama. Byl to skvělý plán. Prostě vyskočit oknem ven, nepozorovaně se tmou dostat někam dál od vlaku a pak přivolat pomoc. Čáru přes rozpočet jim však udělala Adonica, když okno vysunula a vykoukla ven. Vzápětí se prudce zaklonila zpět a přibouchla okenní tabulku. „Jsou i venku,“ sdělila jim vyděšeně.
„Ne,“ ujelo Jull.
„Uhněte,“ Healey je odstrčila a sama se opatrně podívala. Nica měla pravdu. Tam venku zuřil lítý boj. Očividně nebyly samy, když je napadlo vyskočit oknem a utéct, ty rychlejší v tom zmatku ovšem nenapadlo, jaké na ně dole čeká překvapení. Studenti versus Smrtijedi...děsivá kombinace. Tmou co chvíli létala kouzla všech druhů. Několik z mladších ročníků už leželo na zemi, sedmáci však statečně bojovali dál. Těch z pátých a šestých ročníků však nebylo o nic méně.
„A zatraceně,“ ulevila si.
„Healey, co to děláš?!“ vyjekla Juliette, když se dívka opatrně postavila na plechový koš a vyklonila se z okna.
„No jasně,“ došlo Adonice. „Jull, hlídej dveře!“ zavelela a vyškrábala se vedle Healey. Ta už váhavě vysílala kouzla do všech stran.
„Co když trefíš někoho z našich?!“ zakřičela jí do ucha, aby přehlušila tu vřavu venku.
„Cože?!“
„CO KDYŽ TREFÍŠ NĚKOHO Z NAŠICH!!“
„Tak je po mě!“
Adonica nevěřícně zakroutila hlavou nad Healeynou lehkomyslností. Zvedla hůlku vysoko nad hlavu a lehce mávla jejím hrotem vzhůru a dopředu jediným plavným pohledem: „Lumos procul!“ Z její hůlky vyletěla zářivá koule a umístila se kamsi nad hlavy bojujících. Dostatečně tak ozářila celou scenérii.
„Díky!“ vypálila Healey a vyslala kletbu na dalšího Smrtijeda.
„Kde jsou ti z Řádu?“ vyštěkla s nádechem ironie Adonica, když vrhla zmrazující kouzlo na jakéhosi obtloustlého Smrtijeda.
„Zpátky!“ varovala ji Healey místo odpovědi a strhla ji z dosahu jeho kletby, která proletěla nebezpečně blízko.
„Neudržíme je moc dlouho! Po čem vlastně pasou?!“ vyjekla Adonica zoufale.
„Co takhle třeba tvůj Harry Potter?“ nadhodila Healey zuřivě a vyklonila se ještě víc.
„Jo, kde ten je?!“ souhlasila Adonica. V nastálé situaci docela zapomněla, že jej vlastně zbožňuje.
„Tak to si moc myslíš! Ten teď někde zachraňuje především sebe!“
Za jejich zády se ozvala hromová rána a výkřiky. Healey se otočila zpátky do kupé a jen tak mimoděk zajistila dveře proti útoku zvenčí. Ve vlaku už to pravděpodobně začalo také...
„Koukej! Podívej se, tam!“ praštila jí Adonica a ukazovala přibližně na konec vlaku. Právě se tam přemístilo asi třicet dalších osob. Ty se však do Smrtijedů pustily...
„To je Řád, přišli!“ zavýskla Healey. Vzápětí však světlo v jejich kupé zablikalo a poté zhaslo. Nebylo to však jen tam. Celý vlak se rázem pohroužil do naprosté tmy. Juliette za jejich zády zapištěla a rozsvítila svou hůlku.
„No bezvadný,“ zachraplala Adonica, „Julliete, zhasni to, zhasni!!“ Jedním pohybem ruky zarazila bojující Healey a Francouzka po krátkém zaváhání uposlechla.
„Proč?“ zeptaly se obě její kamarádky unisono.
„Prostě proto. Ticho,“ zašeptala Adonica.
Juliette vytřeštila oči, když velká zářivá koule venku následovala žárovky ve vlaku a zmizela. Zhasla.
„Co to má být?“ zeptala se roztřeseným hlasem. Boj venku se trochu uklidnil a i z chodbičky ve vlaku bylo slyšet o něco méně.
„To udělali naši?“
„Ne, Smrtijedi,“ vydechla Healey, „vědí, že Fénixův řád nebude střílet naslepo. Vědí, že se bojíme minout, abychom nezasáhli někoho od nás.“
„Chytrý, fakt, fakt dobrý,“ roztřásla se Adonica, když si uvědomila, že právě bojují jen Smrtijedi.
„Lumos procul!“ zakřičel kdosi zvenku. Ozvalo se tlumené chechtání Smrtijedů, nic se nestalo. „LUMOS PROCUL!“ Zase nic.
„Zablokovali to, zablokovali to kouzlo,“ zanaříkala Juliette.
„Jsme v háji,“ souhlasila Healey.
Komentáře
Přehled komentářů
Děkuji, děkuji :) Osobně si nemyslím, že bych byla velký talent, ale jsem ráda, že se povídka líbí :)
Baru...jedna z těch tvých možností je správně :D Jinak, s tím Georgem...původně jsem jej opravdu měla v plánu, ale pak se naskytl někdo lepší. Heh, máš dobrou dedukci :DDD
Také se omlouvá za...useknutí děje :D Ale to by ta kapitola byla opravdu SUPER dlouhá. Další se sem pokusím hodit zase za týden. Mimochodem, to, co jí dal George se mi hrozně líbí :D mám doma něco podobného, takové roztomiloučké to je, ale několik kapitol se o tom nebude vůbec mluvit, jelikož- zkrátka bude spoustu jiných věcí, na které bude muset Healey myslet. :)
....
(Barunka, 8. 1. 2011 18:45)
Páni, já jsem na to přišla! Já jsem určitě přišla na to, proč o Juliette nemůžeš psát! To neuděláš, že ne? Protože moje podezření je, že ji buď za a) unesou, nebo za b) je smrtijed, nebo za c) ji těžce zraní.
Takže, co z toho je pravda? Já doufám, že ani jedno, protože jinak na tebe vážně půjde Bellatrix i s nožem, co měla v posledním dílu :-)
...
(Barunka, 8. 1. 2011 18:30)
Trochu akčnější?! Tomuhle ty říkáš trochu akčnější?A nepřehnala jsi to s tou akčností?
Tak fajn, zeptám se jinak, koho hodláš zabít? Jestli nějakou mou oblíbenou postavu, tak tě varuju, pošlu na tebe Bellatrix :-)
Bylo to super, líbilo se mi to. Líbilo se mi, jak tancovala s Ronem, jak ji Ginny probudila, Jak ráno zaspali, jak potkala ve vlaku Adonicu a Juliette, jak měla tu knížku, jak potkala Lenku a nakonec jak přišli Smrtijedi. :-) Aha, dobrá, líbilo se mi všechno.
Třeba ta část, že jí Harry celé prázdniny otravoval život a že si někde zachraňuje svůj život.¨
Nebo to, jak jsem v háji... to by mě zajímalo, jak tohle vyřeší. Doufám, že dobře a rychle.
A moc by mě zajímalo, co jí dal George. Takže... kdy že je další kapitola???? :-)
Proooooč?
(zuza, 8. 1. 2011 18:12)Proč to vždycky skončí, když je to tak napínavé? Proč někdo umí takhle skvěle napsat povídku (nebo dokonce celou knížku) a já nic? :-D Teď vážně... Je to skvělá kapitola. Úžasně napínavá. Já zase nebudu moci do příštího pokračování spát! Budu pořád vymýšlet, jak to bude dál... Ale tleskám velkému talentu vyvést dramatičnost k vrcholu!
xxx
(Colette, 10. 1. 2011 11:56)