Povídky HP od Colette

„No konečně!“ otočila se k ní Adonica, když dorazila do knihovny. „Už jsem si myslela, že nepřijdeš.“ „Jo...Harry se docela vyptával...“ usmála se na kamarádku a posadila se vedle ní. „A co chtěl vědět, že tě tam držel tak dlouho?“ vyzvídala Adonica, bouchla jedním z těžkých svazků o stůl, až se z něj zvedl oblak prachu, a odstrčila další hromadu stranou. „Však...vždyť víš,“ významně pohodila Healey hlavou směrem k policím plným knih. „On se zajímal o tu kni- ?!“ „Tady ne!“ zacpala Healey Adonice pohotově pusu a poplašeně se rozhlédla. „Jéé, vždyť nikdo nemůže vědět o čem se bavíme,“ rozhodila Španělka rukama, když ji Healey pustila; a ona jí musela dát za pravdu. „To jo, ale stejně...Není to nejrozumnější, mluvit o tom tady...“ „A co tedy chtěl?“ „Vlastně ani nic moc. Jen se chtěl přesvědčit, jestli ji mám opravdu já...a taky mi vysvětlil, k čemu přibližně slouží.“ „Fakt?“ rozzářila se Adonica. „A k čemu?“ „Tady ne, Nico,“ upozornila ji šeptem Healey důrazně, když se za policemi mihl stín madame Pinceové. Adonica si povzdechla. „Když myslíš...ale našla jsem k tomu některé informace, koukej, třeba...tady,“ zalistovala nějakou knihou a přejela prstem po jednom odstavci. Healey se se zájmem naklonila blíž a přitáhla si bichli k sobě. ...tento dej se nazývá tzv. coligonie, kdy se věc, člověk, zvíře, apod. jaksi připojí na danou osobu. Je to část kouzel velmi vzácných a ne zcela prozkoumaných. Očití svědci tvrdí, ze po dotknutí se onoho předmětu nebo živé bytosti, je vidět světlo, stahující se do jednoho bodu a vsakujíc se do člověka, který se předmětu dotknul první. Většinou jsou tyto coligy přímo určené k tomuto účelu, vyšší magií. Neexistuje kouzlo, které by něco takového dokázalo nastavit...Jednou z mála věcí, které coligonickou schopnost údajně mají, je např. Kniha velkých mágů. Není však zcela jisté, zda tato kniha vůbec kdy existovala. Vyskytují sice pověsti, které o ní v dávných dobách vypravují, nikdo ji však ještě nikdy neviděl. Některé zdroje dokonce uvádějí, že je prokletá, jiné tvrdí, že se už před dávnými časy beze stopy ztratila... Healey zvedla od textu oči a zmateně pohlédla na Adonicu. „To ale přeci nemůže být...myslíš, že je to...tamto?“ „To, co se stalo ve vlaku? S tou knihou a s tebou?“ Adonica potřásla hlavou. „Ano, Healey, myslím, že to opravdu je coligonie.“ „Ale, to nemůže!“ zaprotestovala Healey zoufale. „Nemohu být spojená s tou knihou!“ Zděšeně se odmlčela. „To je blbost.“ „A co když to může být Kniha velkých mágů?“ zeptala se dramatickým šepotem Adonica a pohlédla na ni skrz clonu vlasů. „Nebuď hloupá, to přeci není možné,“ prohlásila Healey přidušeně. Adonica se na chvilku zamyslela. „Já nevím...mě to přijde docela reálné.“ „Je ztracená,“ dodala Healey s nadějí v hlase. Nica jen pokrčila rameny a zalistovala bichlí o několik stránek dál. „No, třeba po tomhle změníš názor.“ Healey znovu pohlédla do staré zaprášené knihy a Adonica jí ukázala na tučný titulek: ILUZE Iluze, neboli kouzlo dočasného skrytí, je jedním z nejpoužívanějších vůbec. Vyskytuje se ve třech různých druzích-dočasném, krátkodobém a stárnoucím. Jeho podstata spočívá ve skrytí předmětu, nebo jen klamu vzhledu. Iluze také bývá spojována se zastírajícími kouzly. Pasáže o dočasném a krátkodobém druhu, po upozornění Adonicy, přeskočila a zaměřila se na poslední odstavec v kapitole. ILUZE STÁRNOUCÍ Iluze stárnoucí se používá jen velmi málo, a pokud bychom chtěli něco schovat na opravdu dlouhou dobu. Pokud bychom ji tedy použili na nějakou věc, čím více by se někdo daného předmětu dotýkal a používal by ho, tím více by se kouzlo opotřebovávalo. Věc takto očarovaná, se jeví jako prakticky nepoškozená a ačkoliv bychom třeba kus pergamenu, na který byla použita iluze stárnoucí, vystavovali na dlouho na prudkému deští, a přírodním podmínkám, díky iluzi by zůstal takový, jako předtím a-alespoň vzhledově, by mu nebylo vůbec nic. Ovšem, kdyby pak byl onen kousek pergamenu třeba neustále nošen v kapse, nebo by byl často používán, postupem času by se z něj stal ušmudlaný roztrhaný a nečitelný žmolek, rozmazaný deštěm. Kouzlo může trvat i celá staletí... Healey vzhlédla ke své kamarádce. „To ale ještě vůbec nic neznamená.“ „Prosím tě, vždyť je to úplně jasné,“ rozhodila Adonica rukama v unaveném gestu, „je to kniha Velkých mágů. Jen si to vezmi- coligonie a iluze, všechno to už jsme u ní viděly, dějí se s ní ty samé věci, jako píšou tady!“ „Ne...to se pleteš Adonico, třeba je to něco docela jiného, třeba někdo jen zkoušel něco podobného, to ještě neznamená, že opravdu máme nějakou...vzácnou knihu. To je přeci šílenství, nemůžeme mít knihu Velkých mágů, chápeš?!" syčela na ní tiše, tak aby je neslyšela madame Pinceová, jakoby se jí právě pokoušela rozmluvit, zda si tu roztomilou knížku mají pořídit, či ne. „Ale Healey, musíš se na to dívat jinak, shrňme si to všechno!“ „NO TAK JO!“ zakřičela na ni Healey zuřivě, poněvadž Adonica si neuvědomovala, co by to znamenalo, pokud by to opravdu byla Kniha velkých mágů. Adonice nikdo neřekl, co je to zač...! „NEMUSÍŠ NA MĚ KŘIČET!“ vrátila jí to kamarádka a vyskočila na nohy. „Já se jen snažím nic si nenamlouvat, k čemu by nám pak bylo- ale vždyť to je vlastně jedno! Klidně si to vyřeš sama!!“ Healey se vymrštila z židle a rázem se postavila také. Vzteky se celá třásla a měla chuť Adonice jednu vrazit. Co to do ní vjelo?! „A co jsem ti sakra udělala?!“ zaječela na kamarádku z plna hrdla. „Ty jsi se už vážně zbláznila, tohleto-!“ Nedokončila větu, jelikož Adonica vztekle zachrčela a v příští chvíli po ní skočila a srazila ji na zem. Healey tvrdě dopadla na dřevěnou podlahu, načež ji Adonica popadla za vlasy a zavrčela: „Odvolej to-! DĚLEJ!“ „Ani mě nenapadne!“ vyštěkla Healey a prudce ji ze sebe shodila, jen aby se na ní v příští chvíli mohla opět vrhnout. Adonica kopala do všech stran a sekala jako kočka. Jedna do druhé navzájem bušily pěstmi a tváře měly zkřivené vztekem. Adonica popadla Healey za límec a byla by ji snad začala škrtit, nebýt toho, že se Healey vzpružila, odkutálela se stranou, načež se jedna do druhé pustily znovu. Adonica se po ní ohnala a vrazila jí najednou takovou facku, až Healey měla pocit, že jí snad vyrazila čelist z pantů, nenechala si to ale líbit a na oplátku jí nakopla. Válely se na zemi v jednom chumlu, Adonica s Healey vrazila do jedné z knihoven, nevšímajíc si hlasitých třesknutí, jak se převrátily asi tři židle za nimi, ani knih, sypajících se jim na hlavy. Healey popadla jeden těžký svazek a majzla jím Adonicu do obličeje, zatímco jí druhá dívka málem vyškrábla oči. V té bitce ani nepostřehly, jak se kolem nich shromáždili asi čtyři zvědavci a s chechotem je sledují, ani knihovnici, která se vřítila do jejich uličky, spráskla ruce a vykřikla: „Co se to tu proboha děje, okamžitě toho nechte, přestaňte...děvčata!“ Adonica ještě stačila Healey vrazit pěstí, než ji madame Pinceová, za pomoci jednoho z přítomných sedmáků, násilně odtáhla stranou, a zbytek se opravdu dobře bavil. Healey popadl jakýsi sedmák z Nebelvíru, zkroutil jí ruce za zády, aby se jimi přestala ohánět a vytáhl ji na nohy. Ještě zuřivě oddechovaly a nenávistně zíraly jedna na druhou, už se však nepokoušely vytrhnout svým “krotitelům“ a znovu se do sebe pustit, měly dost. „Děvčata,“ madame Pinceové se dmula hruď rozhořčením, „to jste tedy přehnala!“ Healey se vyškubla nebelvírskému sedlákovi, aniž by si ho vůbec všímala. „Jasně! Ale ona si začala!“ rozčileně ukázala prstem na rozcuchanou Adonicu. „Mě je úplně jedno, kdo si začal!“ vyštěkla madame Pinceová. „Obě dostáváte školní trest!“ „Ale vždyť je volno!“ zaprotestovala zuřivě Adonica a vykroutila se ze sevření staršího studenta. „Vy jste asi nečetla školní řád,“ prohlásila kousavě knihovnice, „pokud nevíte, učitelé a další příslušníci školy mají právo studentům udělit školní trest v jakékoliv době, a to znamená, že vy obě se u mne budete zítra hlásit v půl sedmé, zde. Promluvím si o vás s profesorkou McGonagallovou! A teď to tady dejte do pořádku, švihem! Danieli, pohlídejte je-!“ Načež odkráčela, a drdol na týlu jí rozčileně poskakoval. Healey probodla Adonicu pohledem, posbírala několik knih a vztekle je mrskla do příslušné police, zatímco Španělka si založila ruce na hrudi, pozvedla hlavu a hrdě se otočila pryč. Čtveřice přihlížejících se rozpustila. nebelvírský sedmák si založil ruce na hrudi, ještě stále se pobaveně usmíval. „Kráva,“ ulevila si Healey polohlasně a nešetrně vecpala další svazek zpátky na místo. Vlastně si už ani nebyla jistá, proč se vlastně zachovaly tak, jak se zachovaly. „Nechceš s tím pomoci?“ nebelvírský sedmák se sklonil a sebral ze země jednu knihu. „Tak jo, dík,“ souhlasila nepříliš sdílně. „Ty jsi tu nová, že?“ „No jo…“ Chvilku bylo ticho. „Hezky jste se porvaly,“ zasmál se sedmák. „Málem jsem tě neudržel.“ Donutila se k neveselému uchechtnutí. „Jo…totiž, jsme jinak kamarádky, ale…nějak nám to ujelo.“ „Hrozně velký kamarádky,“ uchechtl se sedmák. „Já jsem Daniel. Jak se jmenuješ ty?“ „Healey,“ odpověděla a konečně zvedla zrak, aby si ho mohla pořádně pohlédnout. Spatřila před sebou vysokého hnědovlasého mladíka, s očima tak tmavě hnědýma, až se zdály být skoro černé. A ona málem zapomněla zavřít pusu. Usmál se. „Hezké jméno.“ Rychle sklonila hlavu. „Jo,“ připustila a měla co dělat, aby nezrudla. ´No bezva, to snad nemyslíš vážně,´ zahihňalo se druhé já. Nevšímala si ho. Místo toho rychle narvala poslední spis do police, letmo pohlédla na Daniela, řekla: „Tak..zatím,“ sebrala se a rychle odeběhla. CO to mělo být? Procházela osamělými chodbami a nad tím, co se to vlastně stalo v knihovně. Mezi ní a Adonicou. Co to bylo za výboj, co to do nich vjelo? Nikdy by nečekala, že klidná a optimistická Adonica se na ní vrhne a ony, že se porvou. Copak řekla něco tak strašného? A vůbec, jak to, že ona se do ní pustila také? Mohla přeci uhnout, mohla toho nechat...Ale neudělala to... ´Protože jsi dostala vztek.´ ´Dostala... ale proč? Vždyť jsme si v podstatě nic zlého, já nevím, neřekly...´ ´Asi...se jí to dotklo...´ ´CO se jí dotklo? Co jsem jí udělala?´ ´Možná, že ty nic. Koneckonců, v posledních dnech byla docela podrážděná, nepřijde ti?´ ´Jo, byla...a já taky.´ ´A nebude to třeba tím, že vaše kamarádka leží na ošetřovně a neví se, co jí je?´ ´To je docela možné...jako, že by třeba podvědomě...ale ne, to bychom spíše držely při sobě, nemyslíš?´ ´Ne, nemyslím. Uvědom si, že se znáte jen chvilku, opravdu. Nevíte, co od sebe čekat a prostě si tolik nevěříte, to je vše.´ ´Ale já jí věřím! Přeci-´ ´To nemůžeš tak docela vědět, jistě, že jste k sobě nějakým způsobem přilnuly, ale to se ještě může změnit, neznáte se, to je podvědomí, pochop to!´ ´Ale já jsem jí nic neudělala!´ ´Ona tobě také ne. Možná ale jsi jí neměla říkat, že se zbláznila...´ ´Cože? Taková blbost by ji přeci nemohla dostat, ne?´ ´Běž za ní a vyřešte to, vždyť to bylo bezdůvodné.´ ´To se ti řekne...Já- je to těžké, když vlastně nevím, jak by zareagovala...´ ´A máš to, vidíš? Neznáte se, obě vás dostala Juliette a jste na to samy, na své pocity. Svěřila se ti už Adonica? Ne, ani ty jí. A komu jinému...nikoho tu nemáte. Hezky jste to v sobě podusily, zoufalé a vyděšené...uvnitř.´ ´Jasně, ale to chce čas...nemůžu teď za ní jít a vysvětlovat jí, že když jí nepovím, jak se cítím, tak se asi znovu popereme, to je trochu přitažené za vlasy, neřekla bys?´ ´Já bych řekla, že ona přitáhla za vlasy tebe,´ uchichtlo se druhé já. „Mucholapka,“ prohlásila Healey před portrétem Buclaté dámy. Skoro si ani nevšimla, jak se tam dostala. Podobizna se odklopila a ona prolezla kulatou dírou dovnitř. ´A co mělo znamenat to s tím..Danielem?´ dotíralo druhé já. ´Dej mi pokoj, teď na tebe nemám náladu,´odvětila kousavě. Ve společenské místnosti bylo jen pár lidí, včetně Harryho, Rona a Hermiony. Adonica mezi nimi nebyla. Healey si pomyslela, že bude nejspíš v ložnicích, chtěla to nechat trochu uležet a vychladnout, i když jí bylo jasné, že o tom incidentu bude druhý den vědět už úplně každý, přesto se jí za ní ještě nechtělo, koneckonců, stále se zlobila. Přisedla si k trojici. „Ahoj,“ sklíčeně je pozdravila a Hermiona, která právě cosi tlumeně probírala s oběma chlapci se k ní okamžitě otočila. „No ahoj. Prosím tě, co jste si udělaly?!“ „Cože?“ Healey chvilku nechápala, poněvadž jí rozum říkal, že o tom Hermiona ještě nemůže vědět, vzápětí si však uvědomila s kým to sdílí ložnici. „Adonica se tudy před chvilkou prohnala jako velká voda a když jsem za ní šla nahoru, s brekem mě normálně vyhodila,“ vysvětlovala Hermiona tónem, jako by snad za to mohla Healey. Healey jen mávla rukou. „Ale nic, jen taková výměna názorů...“ „Jo, pěstní,“ přisvědčil Ron pobaveně. „Cože? Ale ne, vůbec, to- “ „Já přišel chvilku před tebou,“ zarazil ji Ron. „Byl jsem s Ginny v knihovně. Viděl jsem to,“ zasmál se. „Tedy, vy byste si to klidně mohly rozdat s Crabbem a Goylem!“ Hermiona s Harrym jen nechápavě koukali. „Vůbec nevím, o čem to mluvíš,“ sykla Healey, probodla Rona pohledem a zvedla se k odchodu. U schodiště k dívčím ložnicím ještě zaslechla, jak Ron šeptem ještě dosděluje svým kamarádům, co se vlastně stalo. Rozrazila dveře do ložnice pro šestý ročník, bez okolků vstoupila, vrhla zvláštní pohled směrem k zataženým závěsům na Adoničině posteli a sama zalezla k sobě. Třeba to ráno bude lepší...