10. Weasley & Weasley
9. Weasley & Weasley
Když konečně všichni našli potřebné knihy a u pokladny za ně zaplatili pořádnou sumu, vydali se za Ronovým taťkou, který se jal místa průvodce a vedl je ponurými ulicemi k nějakému cíli, o kterém Healey neměla ani tušení. Proto se nenápadně přitočila k Hermioně a s nevinným úsměvem se jí zeptala, kam to jako jdou. Vypadalo to totiž, jako by bloudili pořád dokola. Hermiona jí pověděla, že hledají krámek Freda a George. Nic víc Healey slyšet nepotřebovala. Z Ronových vyprávění moc dobře věděla o koho jde - Weasleyovic šílená dvojčata, pověstná po celých Bradavicích, tolik nenáviděná školníkem Filchem a neméně profesorem Snapem, kteří je noc co noc honili po chodbách zpátky do postele už od prvního ročníku, ti co nejednou podpálili učebnu lektvarů a nerozluční kamarádi se školním strašidlem Protivou, s nímž už tak dávno uzavřeli jakousi dohodu ohledně spolupráce a bomby hnojůvky.
Zahnuli za další roh a do očí je doslova praštil, ne, malý krámeček, ale veliký bláznivý obchod s kouzelným králíkem na střeše. Hudba, která tam hrála byla slyšet až ven a uvnitř se to očividně hemžilo lidmi. Vypadalo to zajímavě a oni přišli blíž. Healey zkusila něco zahlédnout přes výlohu, ale zachytila jen velké množství barev a světla. Ron překročil práh jako první, za ním všichni ostatní a jako úplně poslední pani Weasleyová, tvářící se velmi zvědavě a zároveň odmítavě.
Uvnitř bylo opravdu tolik lidí, kolik jich na Příčné ulici neviděli za celý den. Krámek byl moderně zařízený, rozdělený do určitých oddělení, ale i přesto poněkud nepřehledný, protože se všude kolem nich se motali různí čarodějové a čarodějky s dětmi i bez nich. Po stěnách se táhly vysoké police přeplněné zbožím a z hlavní místnosti vedly asi ještě troje další dveře. Healey si dokonce všimla točitých schodů, vedoucích kamsi nahoru a lidí stoupajících po nich do druhého patra.
„To je paráda,“ vydechl Ron. Hned nato se u nich s prásknutím, které ovšem v tom zmatku nakupujících skoro nebylo slyšet, objevili dva zrzaví, vysocí mladíci, něco kolem sedmnácti let, s úsměvem od ucha k uchu.
„Tak vás tu vítáme, konečně, už jsme mysleli, že jste snad zabloudili,“ zazubil se ten vlevo.
„Georgi, to je...“ rozhlížela se paní Weasleyová kolem sebe.
„Dobrý, ne? Trvalo nám to jen pár měsíců a koukni,“ rozhodil rukama zase ten vpravo, „už se nám to tu hemží zájemci. Včera si tu byl objednat i sám Brousek velkou zásobu mizicích klobouků pro celé ministerstvo. To byla zakázečka,“ zamnul si zálibně ruce.
Healey ho odhadovala na Freda, jelikož toho prvního Ronova mamka oslovovala jako George. Teda ale, byli od sebe skoro k nerozeznání. Možná jen George byl o trochu hezčí, ale skoro neznatelně. Oba dva však byli skoro o půl hlavy větší než ona...
Po chvilce, když si konečně všichni sdělili své dojmy, rozešli se každý svým směrem, obhlédnout nabídku.
„Ty jsi Healey Downová?“ ozvalo se za ní.
Otočila se a spatřila dvojčata.
„No jasně,“ odpověděla s úsměvem. Ti dva jí byli už od pohledu velmi sympatičtí.
„Dost jsme toho o tobě slyšeli,“ řekli tajemně.
„Jak to?“ podivila se. Jak se o ní mohli cokoliv dozvědět, a proč...?
„To Ron. Však víš, hodně toho napovídá,“ znovu se nepříjemně usmívali, skoro to hraničilo se škodolibostí. Byla úplně zmatená a jim to vyhovovalo.
Pozvedla obočí. „A co třeba?“ zeptala se naoko nezúčastněně.
„Noo...“ protáhli, „tak třeba jak jsi hezká, jak- “
„Vy jste ale blbci,“ prohlásila s úsměvem. Nevadily jí ty jejich řeči, byla to prostě jen legrace, taková ta klasická klučičí....
Fred s Georgem se zákeřně zachechtali a se slovy: „Však uvidíš,“ zmizeli. Healey se stále usmívala, otočila se zpátky a vydala se prozkoumat zboží. Proplétala se davem, snažíc se spatřit alespoň někoho od Weasleyů nebo z trojice. Po chvilce konečně našla Ginny s paní Weasleyovou v nechutné růžové místnosti, kde bylo spousta růžového světla, růžových polic a růžových bublin.
„Mamko, prosím,“ zaslechla právě škemrající Ginny, která ukazovala na malou, růžovou a “roztomilou“ klec, ve které pobíhaly jakési chlupaté kuličky. Healey došla až k ní.
„Co to je?“ zeptala se s neskrývaným odporem.
„Tohle? To jsou trpaslenky, jsou roztomilé, viď?“
„Ále jo,“ řekla na to Healey, jen takovým tónem aby ji neurazila. Opatrně nahlédla do klícky, bála se aby se nepozvracela. Odporně fialová trpaslenka se zvláštním způsobem dostala ke mřížkám, vypadalo to, jako by chodila po těch svých chlupech, a teď na ni kulila své velké oči. Healey si rychle zakryla dlaní pusu, na tohle prostě nemá žaludek. Kvapem z té děsné místnosti odešla a raději se vydala hledat trio.
Jenže nikde, vůbec nikde je neviděla. Vyšla do druhého pata a znovu narazila na Freda a George. Bavili se s nějakou dívkou přibližně v jejím věku. První co jí na ní zaujalo byly dlouhé plavé vlasy, jemně vlnité, které měla opravdu až někam na zadek. A to druhé, když došla o něco blíž byly její náušnice. Totiž, ony to vlastně asi nebyly náušnice, ne, byly to ředkvičky. Té dívce se prostě houpaly na uších jakoby nic.
„...ano, tatínek si myslí, že bychom ten roh z chropotala mohli dát třeba do předsíně,“ říkala právě.
Healey spatřila, jak se po sobě Fred s Georgem podívali. Ta dívka si toho ale zřejmě nevšimla, jelikož byla jaksi mimo. Vypadala jako ve snách, nepřítomně se usmívala a hleděla kamsi do dáli.
„Ehm...ahoj, nerada ruším, ale-“ začala Healey jenže George ji nenechal domluvit.
„Healey! Ahoj, jak se ti tu líbí?“ zeptal se s až přehnaným zájmem.
Trochu ji to zaskočilo. Před chvilkou se přeci viděli „C-cože? Jo tak. No jo, je to tu pěkné. Hele, poslyšte, neviděli jste Harryho, Rona nebo Hermionu?“
Než stačili odpovědět, ozvala se ona dívka.
„Ty je znáš?“ zeptala se.
„Ee, jasně že jo, proč?“
„Hmm...Já jsem Lenka Láskorádová,“ podala jí ruku a na její otázku neodpověděla, „chodím do Bradavic.“ Měla takový zvláštní přízračný hlas.
„Já zase Healey Downová. Je to ale náhoda, já tenhle rok do Bradavic zase nastupuji jako nová žákyně.“
Lenka se usmála: „Počítám, že do šestého ročníku.“
Healey jen přikývla. ´Jak to může vědět?!´
„Nehledala jsi náhodou Harryho?“ zeptal se Fred.
„No hledala.“
„Před chvilkou jsem je viděl, jak scházejí dolu, asi jste se nějak minuli,“ odpověděl jí George.
„Super. Moc díky, tak v Bradavicích ahoj,“ kývla neupřímně směrem k Lence a potom se rychle vydala ke schodišti. Přitom jí hlavou běžeka slova jako ´divná´nebo ´cvok´.
Ale dole také nebyli, pořádně se tam rozhlédla, vše prošmejdila a...počkat! Co je to támhle? Tam- za tím regálem. Pořádně se na to místo zaměřila. Bylo docela odlehlé a prázdné, takže tam většina kouzelníků ani nekoukala ani nechodila. Byl tam jen vysoký prázdný regál a pár krabic. A právě tam zahlédla cosi velmi, ale velmi podezřelého. Na minutku tam docela určitě zahlédla trojku, která ale najednou úplně zmizela. Zmateně se rozhlížela kolem sebe ale nikde je neviděla. Jak to udělali? Jak se mohli takhle vypařit? A pak její pozornost upoutaly vstupní dveře, které se zničehonic samy od sebe otevřely. Nikdo nevstoupil ani neodešel. A právě v tu chvíli ji napadla naprostá šílenost. Vrhla se davem ke dveřím, které se už mezitím zavřely, rozrazila je dokořán a vyběhla na ulici. Nikde nikdo. Rozhlédla se. Nic, pusto prázdno...až na spěšné kroky, jež se rozléhaly ulicí; ale jejich majitel nikde. Pomalu a rozvážně se vydala směrem, odkud se ozývaly, pak však zrychlila. Zahnula za roh, pak za další a už si to hnala tryskem dlouhou uličkou. Kroky před ní se zřejmě daly také do běhu. Bylo je slyšet víc než předtím a také jejich zvuk byl rychlejší. Healey na to nevypadala, ale uměla utíkat velice rychle. Kroky před ní měly zřejmě co dělat. Vyběhla z uličky ven a octla se na otevřeném prostranství. I zde byly krámky, ale vypadalo to tu ještě mnohem hůř než u obchodu Freda a George. Zastavila se, prudce oddechujíc. Kroky zmizely. Až teď si uvědomila, jaká to byla hloupost, takhle se pustit do ulic. Už netrefí zpátky. Vyděšeně těkala očima po obchodech, co když se tam někdo skrývá?....Kroky! zase ty kroky! znovu je slyšela, sice méně zřetelně, ale slyšela. Vyrazila vpřed, tam kde si myslela, že jsou, přeběhla to strašné místo, vběhla do úzké a krátké uličky, minula ošuntělou ceduli: Obrtlá, a běžela stále dál. Zahnula za roh a naráz strnula. Kroky opět utichly. Namísto toho takových deset metrů před sebou spatřila hubeného vysokého mladíka s plavými vlasy, možná o maličko staršího, než byla ona. V tu chvíli k ní byl zády, a mířil za nějakým cílem, pak však nenadále zpomalil a zastavil se docela. Healey ani nedutala. Má utéct, nebo se bránit? A má se vůbec bránit? Přece nezaútočí na nějakého kluka, který se tu jen tak prochází...
´Ty jsi ale hloupá, copak si myslíš, že by se tu někdo jen tak procházel? Je docela jisté, že chystá nějaké nekalosti,´ozval se její vnitřní hlas.
´Ale jdi...jsi moc podezřívavá. Prostě půjdu dál a nebudu si ho všímat. Už takhle jsem v pořádné bryndě...´
´Jo, jasně. A on tě nechá jít, že jo?´ posmívalo se její druhé já.
´No. Nechá, proč by neměl.´
´Co ty víš kdo to je...´
´Jistěže vím. Jsem si tím úplně jistá. Smrtijed, nemýlím-li se?´ nadhodila ironicky. ´Určitě tady na mě čeká aby mě mohl zavraždit, che.´
´Já nevím hele, jen...normální člověk, bez špatných úmyslů by na tebe asi takhle nezíral...´
´CO-?´ nedokončila. Její druhé já mělo pravdu. Ten kluk se právě otočil, spatřil ji a přes tvář mu přeběhl stín směsi zděšení a rozčilení. Ještě chvilku na ni zíral, jenže pak bleskově hmátl rukou do kapsy svého hábitu a vytáhl hůlku. „Mdloby na tebe!“ vyjekl. Ale ve stejnou chvíli se ozvaly ještě tři další hlasy. „Expelliarmus!“ zaburácely unisono, kousek od ní.
Healey se vrhla k zemi.
Z nějakého neznámého místa vystřelily tři paprsky a mířily přímo proti tomu s plavými vlasy. Ten ale obratně vyčaroval štít, kletby odrazil a vzal nohy na ramena. Healey se vyhnula jeho rudému kouzlu a vyrazila za ním.
„Heal, počkej!“
V běhu otočila hlavu a spatřila, jak se k ní žene Ron, maličko zpomalila. Doběhl jí a zatáhl pod něco, co měl těsně u sebe, a ona konečně spatřila Harryho i Hermionu.
„Co-?“ dostala ze sebe.
„Teď nic!“ okřikl ji Harry a zase přidali do tempa. Běželi čtyři, pod jakýmsi velikým průhledným pláštěm a stíhali mladíka před nimi, který po nich přes rameno metal všelijaké kletby, i když je neviděl. A Healey něco málo došlo, a sice, že ty kroky za kterými běžela patřily trojici, která se ukrývala pod tímto zřejmě neviditelným pláštěm, a která zase sledovala toho mladíka před nimi.
„Malfoyi!“ zařval zničehonic Harry na postavu prchající o dost velký kus před nimi a pomalu se jim ztrácející z dohledu. Ten mladík s plavými vlasy, zřejmě Malfoy, jak ho před chvilkou nazval Harry, se ohlédl, čímž trochu ztratil na rychlosti a trojice tak dostala vhodnou příležitost. Hemiona švihla hůlkou a vyslala proti němu nějaké kouzlo. Ale Malfoy měl i tak nehorázný náskok. Netrefila se. O chvilku později už jim opravdu zmizel v jakési uličce. Když k ní doběhli, celý zadýchaní a zmožení, už ho nikde nebylo ani vidu ani slechu.
Ron se sípavě nadechoval, v obličeji celý rudý a Hermiona byla úplně rozcuchaná. Harry se tvářil opravdu rozzuřeně.
„Jak si to představuješ?!“ obořil se na Healey.
Ta se ale nedala. „Co jak si představuju!“ vyjela na něj. „Co si o sobě myslíš, ty...! To jako že se budeš toulat po Příčný a hledat Smrtijedy? Nikomu o tom neřekneš?“
„Jenže Malfoy je Smrtijed!“ zamával Harry rozzuřeně rukama nad hlavou.
„A co je mě po tom? Prostě - co tady děláte?!“
„A co tady děláš ty?“
„Já? Jdu za vámi. Nemysli si, že mě z toho vynecháte! Já chci také něco vědět!“
„Třeba?“
„Jedu v tom s vámi!“ zařvala na něj už doopravdy. „Myslela jsem, že jsme kamarádi, tak proč přede mnou pořád máte nějaká tajemství?!“
„Harry, já jsem ti říkala, že je to od nás hnusný,“ ozvala se Hermiona stísněně.
Zoufale se rozhlédl kolem sebe. „No tak dobře. Ve hlavním štábu se nějak pokusím...ale teď bychom měli trochu zabrat.“
Všichni čtyři se po sobě podívali, pak se jako na znamení pod pláštěm rozeběhli tím směrem, kde zmizel před chvilkou Malfoy.
Po chvilce se octli před nevábně vyhlížejícím obchodem: Borgin & Burges...byl otevřený. Málem už chtěli vejít a nenápadně se na Malfoye zeptat, když si najednou Hermiona něčeho všimla. Byl uvnitř. Byl tam on a o něčem se dohadoval s prodavačem. Moc dobře na ně neviděli, protože jim ve výhledu překážela jakási veliká trojhranná skříň. Ale schovali se za výklenek ve zdi a snažili se zahlédnout aspoň to, co se dalo.
Malfoy si právě vyhrnul rukáv na levé ruce a něčím zřejmě prodavači vyhrožoval; stál k nim zády, takže bohužel nic neviděli. Prodavač se zatvářil velice zděšeně a začal horlivě přikyvovat.
„Vidíte, já jsem vám říkal, že je to smrtijed. Má tam vypálené znamení zla, určitě- “
„Harry!“ uchopila ho Hermiona pevně za ruku a zacpala si pusu. Ron vytřeštil oči a Healey zalapala po dechu. Kousek od nich nepřicházel nikdo jiný než...Snape. A za ním další, asi čtyři zakuklenci. Měli dlouhé černé pláště, ale ne takové jako hábity. Zlověstně povlávaly ve vzduchu, jako nějaký opar. Snape měl ve tváři neproniknutelný výraz, a když procházel kolem, Healey by přísahala, že se na pěknou chvilku zastavil očima přesně v tom místě, kde se krčili. Harry ji přitáhl blíž pod plášť. Sotva se odvažovali dýchat. Za profesorem lektvarů šel vysoký muž s téměř bílými dlouhými vlasy a očividně aristokratickým původem, potom žena s našpulenou červenou pusou, nenávistně přivřenýma černýma očima a vlnitými rozcuchanými vlasy; v ruce si pohrávala se svojí hůlkou. Vedle ní šel...šla nějaká ohavná zrůda. Člověk- skoro vlk. Byl na něj opravdu strašný pohled. Tvář měl porostlou spoustou chlupů, na rukou dlouhé zažloutlé a špinavé nehty a byla z něj cítit špína, pot...a krev.
Healey se zvedl žaludek, cítila, jak se Ron vedle ní mírně třese. Koneckonců, ona sama k tomu neměla daleko. Nohy jí nějak ztuhly a podivně zeslábly a věděla, že už za malou chvilku se jí podlomí kolena.
Právě když kolem nich procházela žena s našpulenou pusou, ten s platinovými vlasy se naráz zastavil a pozvedl ruku v jakémsi gestu. Všichni, včetně Snapea, ztuhli přede dveřmi do krámku a zmateně se rozhlíželi.
„Měl jsem pocit...“ zachrčel tiše ten s platinovým ohonem a bloudil kolem sebe pohledem s rukou ještě stále zdviženou...Jeho oči se zabodly přesně do míst, kde se krčili.
Pomalu spustil ruku a nahmatal hůlku. Přibližoval se k nim...
Škobrtavě začali couvat dokud zády nenarazili na pevnou zeď. Hermioně se z úst vydral slabý výkřik, když Smrtijed vztáhl ruku před sebe s roztaženými prsty, jako by hmatal ve vzduchu, se přibližoval stále víc a víc.
Harry uskočil do strany, když ruka zašmátrala těsně u Ronova ramene. Healey zakopla o své nohy a vrazila do Hermiony, která upadla na Harryho a přirazila ho do protější stěny výklenku. Leželi teď jeden na druhém skácení na zdi.
„Nepřišlo vám,“ platinový blonďák přimhouřil oči, když Healey ujela podrážka a sesula se o trochu níž, „že tady-“
„Luciusi, na to nemáme čas,“ poručil tvrdě Snape. Sám se však tvářil poněkud vyděšeně a stále koukal přesně do těch míst, kde leželi naházení jeden na druhém a přimáčknutí ke zdi Healey, Harry, Ron a Hermiona.
Malfoy starší opět spustil ruku a beze slova se otočil čelem zpět k ostatním Smrtijedům.
Healey sotva mohla dýchat, zatínala svaly a snažila se nějakým způsobem udržet aspoň trochu vzpřímeně, jelikož byla zkroucená v tak špatném úhlu, až jí pomalu, ale jistě podjížděly nohy. A kdyby se pokusila narovnat, jistojistě by odkryla plášť z ostatních. Už tak je zakrýval jen tak tak.
Snape otevřel dveře do krámku a přidržel je ostatním, kteří jeden po druhém vstoupili. Stále však nespouštěl pohled z oněch míst.
Healey už to nemohla déle udržet. Ron vedle ní se z ničeho nic pohnul a to jí sebralo už tak malý kousek zbývající rovnováhy. Zprudka se nadechla, když se rychle začala sesouvat k zemi a chňapla se Hermioniny mikiny. Ostatní po ní vyděšeně chmátli, bylo však už pozdě.
Healey tvrdě dopadla na ulici dlážděnou kočičími hlavami a zároveň se jí nějakým způsobem podařilo strhnout s sebou pořádný kus neviditelného pláště...
Snape vytřeštil oči, když se v koutě zdi něco pohnulo, zavlnilo...a v příští chvíli uviděl jak Potterovu hlavu, tak čísi nohy až někam nad kolena, jak se válí po zemi.
Harry vyjekl a okamžitě zaškubal pláštěm směrem nahoru, Healey však na něm dole u jeho nohou ještě seděla, takže docílil jen toho, že Snape na okamžik zahlédl i kus Hermiony.
Ron zděšeně zalapal po dechu a táhl Healey na nohy, zatímco Harry bleskově zatáhl za uvolněný kus a rychlostí světla se do něj opět zahalil.
Stáli teď opět už všichni pod pláštěm, docela skrytí, opírali se jeden o druhého a srdce jim bušila na poplach.
Healey pocítila jak jí cosi jemně proplouvá do mysli a v příští chvíli uslyšela něco, co se doopravdy vůbec neozvalo: „Vypadněte odtud!!!“
Snape vrhl jejich směrem poslední varovný pohled a rychle za sebou přibouchl dveře.
Healey, ačkoliv se jí nohy třásly hrůzou a měla je jako z olova, popadla Rona za paži a ztěžka se rozeběhla pod pláštěm pryč; ostatní se drželi s ní. Před očima měla hvězdičky a namáhavě oddechovala, pusu otevřenou dokořán. Nebrala na potaz neviditelný plášť, jehož lem jim pleskal kolem kotníků...
Tohle byla doopravdy adrenalinová akce.
Komentáře
Přehled komentářů
Pěkné.
Ahoj
(Michellia, 20. 11. 2010 19:06)Tvoje stránky jsem objevila včera náhodou a hned jsem jedním dechem přečetla všechny kapitoly. Takže doufám, že budeš pokračovat, má to spád, je to nápaditý a fakt jsem se skvěle bavila, takže dík.:-)
...
(Barunka, 14. 11. 2010 19:11)
Tak jo... Nádech, výdech, nádech... Uklidňuji se. To byl vážně moc dobrý adrenalin, krásně vymyšlený, krásně napsaný, krásně neukončený. Líbilo se mi to.
Trojice má štěstí, že Healey přibrala, jinak bych jim to šla vytmavit. Hrozně jsem si jí oblíbila, je taková... Skutečná.
Neřeš tenhle celý můj komentář, mě dneska slušivě hrabe.
Ale bylo to úchvatný :-)
xD
(Aria, 21. 11. 2010 20:40)