Na Schovávanou 16. a 17. kapitola
16. Zašifrovaná kniha
Fénixův řád to však vyřešil jinak. „EXPECTO PATRONUM!“ zadunělo několik hlasů naráz a kolem vlaku se rázem rozběhli zářící patroni všech druhů.
Smrtijedi vztekle zaryčeli.
Bylo to velmi silné a málo známé obranné kouzlo. Patroni v tom případě utvoří jednolitou bariéru a nepropouští kouzla útočící na určitou stranu. V tomto případě na stranu dobra.
„Dělejte,“ vyzvala kamarádky Healey, „my taky. Musíme taky!“
Ano, čím více, tím lépe...
„Já jsem to ale nikdy nezkoušela!“ zakřičela znovu Juliette, jelikož boj venku se obnovil.
„Myslíš, že já jo?! Musíme to zkusit, honem, víte jak na to?“ Obě jí přikývly. Healey se plně soustředila na nejšťastnější okamžik ve svém životě. A že jich bylo věru málo...
´Eden? Setkání s ní?´
´No, já nevím...zrovna slavné nebylo ne?´
´Mám to! Příčná ulice!´
´Ha-ha-ha.´
´Tak ne, no.´
´Co takhle...eem...hlavní štáb?´
´Nene ne, to není ono, určitě ne...´
´Tak dělej, rychle!´
´...rozlučkový večírek...´
„Expecto patronum!“ K jejímu obrovskému překvapení z hůlky vyskočil obrovský vlk, jediným, ladným skokem proskočil oknem ven a připojil se k ostatním.
Juliette se podívala na Healey totálně ohromeně, zhluboka se nadechla. „Expecto patronum!“ Objevila se jen mlhavá pára. „Expecto patronum!“ poručila znovu. Tentokrát už nezklamala. Stejně jako předtím u Healey se objevil patron...v podobě orla. Zároveň s ním z vlaku vyskočil i zajíc...a po něm vydra, jelen a teriér...kanec a kůň... Studenti pochopili.
„Adonico?“ zeptala se Healey vyjeveně, když si všimla, že kamarádka dosud jen stojí.
„Já, já to nezvládnu,“ zachraplala.
„Proč ne?“
„Prostě na to-“
Venku se strhl strašný řev. Na obloze se objevilo cosi...plachtilo to směrem k vlaku a pomalu se to snášelo dolů.
K jejich nemilému překvapení začali členové Fénixova řádu znatelně couvat.
Smrtijedi skandovali. Strašlivým hlasem cosi vykřikovali a na obloze se začalo rýsovat...znamení zla.
Adonica zbledla. „T-t-ty-víš-kdo-!“
Juliette strašlivě zaječela, když přibližně polovina patronů s pufnutím zmizela, včetně těch jejich.
„Chce tu knihu!“ zakřičel kdosi a Healey to až děsivě moc připomínalo Harryho hlas. „Tu knihu!“
Pochopila. „On chce tu knihu, tu knihu, tu z našeho kupé!“ vyjekla tlumeně směrem ke kamarádkám.
„COŽE?!“ zaskřehotaly, polomrtvé hrůzou. Healey sama měla pocit, že se snad pozvrací...
„Musíme, musíme ji schovat!“ zakvílela. Chvilku se na ně ještě dívala, jak tam stojí a neodvažují se uvěřit, ale pak se otočila na patě, zrušila zámek na dveřích a vyběhla ven na chodbu. Zamotala se jí hlava, když zjistila, že běží...krví. Sotva popadala dech. Nikdo tam nebyl. Jen pár bezvládných těl...Řev venku sílil.
´Třicet tři, třicet pět, třicet osm,´míjela mosazné štítky nad dveřmi od jednotlivých dveří do kupé.
´Támhle, ty!´
Srdce jí bušilo opravdu až někde v krku. Hrůzou se jí až zatmívalo před očima. Všude bylo vysypané sklo a špinavé rozsápané stránky od Jinotaje. Roztrhané cáry oblečení a cizí těla, jež musela přeskakovat.
Rozrazila dveře do svého kupé a poslepu vpadla dovnitř, s rozsvícenou hůlkou napřaženou před sebe. Hned za ní dorazily obě kamarádky, bledé jako smrt.
Věděla, že nemá moc času. Musela jednat rychle. Musela najít tu knihu, schovat jí. „Holky honem, víc světla!“ zasípala a horečně mávala vlastní hůlkou. V tu chvíli jí bylo naprosto jedno, že ti zvenku samozřejmě v té tmě uvidí světlo v jednom z kupé a hned jim bude jasné co se děje, teď však jen potřebovala jediné. Najít tu knihu a zmizet dříve než je někdo sejme. Nevěděla proč to vlastně dělá...jakýmsi šestým smyslem však vycítila, že tahle zbraň by se Voldemortovi do rukou rozhodně dostat neměla...
Ozvalo se dvojité: „Lumos“ , a dovnitř dopadly další dva zářivé kužely světla. Až teď Healey pořádně spatřila v jakém stavu se jejich kupé nachází. Několik kufrů, které se při dopadu otevřely, leželo na zemi a jejich obsah byl roztroušen po celé podlaze. Milčina klec byla převrácená, dvířka otevřená a kočka nikde...K tomu všemu se všude kolem válely jejich cestovní pláště a zmuchlané oblečení. Učebnice a pomůcky...
„To ne-! Jak to v téhle změti mám asi najít? Pomozte mi!“ zanaříkala znovu a musela lapat po dechu, aby hrůzou neomdlela. V příští chvíli se po jejím boku ocitla Juliette. „Healey,“ zaskučela do prázdna a poté se, spíše než co jiného, zhroutila k zemi, vzala hůlku do zubů a zuřivě kolem sebe začala šmátrat rukama.
Healey se nervy rozjely naplno, celá se třásla a nebyla s to, dostat ze sebe jediné slovo. ´Je tu Voldemort, Voldemort osobně,´hučelo jí v uších. ´Ty-víš-kdo!´
„Honem, prosím!“ šílela venku na chodbě Adonica. A podle toho, jak se jí třásl hlas, by Healey tipovala, že nemá daleko k slzám. Sama se nedivila. Byl by zázrak, kdyby odtud vyvázly živé...
´Tak dělej!´
Sjela rukama po koženém polstrování sedaček z jedné strany na druhou, hůlkou napodobujíc Juliette. Nic. Vytáhla se nahoru a prošmátrala železné košíky na zavazadla, ale ani tam nenašla to, co hledala. Svezla se tedy na zem a po vzoru kamarádky se zoufale snažila najít onu knihu ve staré popraskané vazbě. Srdce jí bušilo jako o závod, jako by jí snad v příští vteřině mělo vyskočit z hrudi.
„Co to sakra je?!“ vyjekla zděšeně, když svit z její hůlky značně zeslábl a zmatněl. Juliette po ní vrhla naprosto stejným pohledem.
„No tak, Healey-!, věř si, věř si!“
Ovšem, to kdyby uměla...´Jestli nás tu najdou, je s námi amen.´
Na chodbě se ozvaly kroky. Ztuhla.
´Ne, ne, ne!´
„Je to tahle?!“ strčila jí najednou Jull pod nos cosi. Healey vydechla úlevou. Drapla knihu do rukou, schovala pod mikinu a právě se chystala vyrazit pryč, když...Adonica vyjekla.
Kamarádka se vřítila dovnitř, zabouchla dveře a zamkla je, ve tváři nepopsatelný děs. „Jsou tam, jdou sem!“
V příští chvíli se už ozývalo bouchání na dveře. Healey bylo jasné, že nemají jinou možnost. Smrtijedi dveře za chvilku otevřou sami a vyskočit z okna Voldemortovi přímo do náruče také neznělo příliš lákavě. Pokud si chtěly zachránit kůži, musely bojovat...Uchránit tu knihu, i když neměla nejmenší ponětí, k čemu vlastně slouží. Harry to tak řekl.
´Ano, Harry...´
´Ale tentokrát ho musíme poslechnout.´
Připravily hůlky.
„Alohomora!“ zaburácelo z chodby.
Ano, tak chabé bylo jejich kouzlo...
Dveře se rozlétly dokořán a jakási kletba je všechny odhodila na druhou stranu, už tak zdemolovaného, kupé a hůlky jim vylétly z rukou. Na prahu stáli dva vyslanci Pána zla. Zachechtali se tomu, jak lehké bylo je najít a zneškodnit.
Healey kniha při pádu trochu podklouzla, jinak však zůstala na svém místě.
„Ale, ale, kohopak to tu máme,“ ušklíbl se jeden z nich a namířil hůlkou na Adonicu. „Tak co, která z vás má tu knihu, no?“ Mluvili až nechutně přívětivým hlasem.
„Dělej,“ sykl ten druhý, „nemazej se s nima.“
„Tak rychle,“ vyštěkl, když se trochu rozhlédl a nikde ji neviděl, „kde je ta kniha!“
Healey se pomalu vyškrábala na nohy. „Jaká?“ protáhla nevinně, ačkoliv se jí hrůzou podlamovala kolena.
„Nepovídej, víš to až moc dobře,“ štěkl jeden z nich. „Accio kniha!“ To ovšem byla velká chyba. Vzápětí mu totiž v obličeji přistálo hned několik dívčiných školních učebnic. Juliette bleskově využila chvíle překvapení, skočila po své hůlce, která se zakutálela pod sedačku, a šlehla po něm poutacím kouzlem. To ovšem zaznamenal ten první. Healey s Adonicou na poslední chvíli ještě stačily uskočit, jejich kamarádka se však už skácela k zemi. Hodily po ní zděšené pohledy, v příštím okamžiku se však už musely samy vrhnout do podobných míst pro podobné věci a bránit se dalšímu útoku.
Ten, který zasáhl Juliette možná byl hromotluk a místo mozku měl Voldemorta, za to však byl vcelku obratný a hbitý.
„Mdloby na tebe!“ křikla Healey.
Uskočil a kletbu jí obratem vrátil. Bleskově uhnula k zemi, nohy jí podklouzly takže se teď rozplácla jak široká, tak dlouhá a paprsek jí prosvištěl těsně nad hlavou. I přes to neměl Smrtijed ani chvilku na rozmyšlenou. Vzápětí se na něj vyřítila kletba vyslaná Adonicou. Ještě stačil vyčarovat štít, ale už jen tak tak.
Healey se mezitím nadzvedla na loktech a z podlahy se ho pokusila odzbrojit. Nevšimla si však, že Smrtijed stále postupuje dovnitř do kupé, takže mu teď stačil jediný výkop a Healey měla přeražený nos.
„Áááu,“ snažila se zastavit proud krve. Zhroutila se zpátky na zem a lapala po dechu.
Adonica vypadala, že sebou každou chvilku sekne. Byla doslova bílá jako stěna, ale zatím se statečně držela. Teď právě musela vylézt na jednu sedačku, aby si před Smrtijedem držela bezpečný odstup, a jednou rukou se přidržovala železného košíku na zavazadla. Lehce zavrávorala, když ji jen o kousíček minulo Smrtijedova kletba. Ten se však vzápětí sehnul, vytáhl Healey na nohy, přičemž jí vyrazil hůlku z rukou, a smýkl s ní před sebe jako štít.
Adonica ztuhla.
„Pohneš se a je po ní,“ odtušil směrem k Adonice a zabodl Healey svou vlastní hůlku mezi lopatky. „A teď mi hezky dejte tu knihu,“ dodal, když dívka nepatrně sklonila svou zbraň, „nebo dopadnete jako vaše kamarádka.“ Nepatrně zašilhal do míst, kde se nacházela nehybná Juliette.
Healey si až teď s hrůzou uvědomila, že si knihu vlastně schovala pod mikinu...takže jí logicky už dávno musela vypadnout...Zděšeně se rozhlédla kolem, ale nikde ji neviděla.
„Tak co, bude to?“ pohlédl na Adonicu a bolestivě zkroutil Healey ruce za záda.
Dívka zůstala nerozhodně stát, s hůlkou stále ještě ve vzduchu a těkala očima mezi Healey a Smrtijedem. Pak si však všimla zvláštních pohybů, které Healey dělala. Cosi jí naznačovala očima. Výrazně mrkla poprvé, nespouštějíc z ní oči, podruhé...Adonica pochopila...potřetí!
Healey se prudce zaklonila a kopla nohou dozadu. Zasáhla Smrtijeda do břicha. Zkřivil tvář bolestí a zkroutil se v křeči. Vyškubla se mu a bleskově se k němu otočila čelem. V tu chvíli ji nenapadlo nic jiného, vyděšená až tomu málem nemohla uvěřit mu vrazila pěstí do nosu.
„Aůů,“ zakvílela už podruhé a sevřela si pěst mezi koleny. Právě měla pocit, že si zlámala snad všechny prsty na ruce, zatímco se Smrtijed, omráčený Adoničinou dodatečnou kletbou sesul k zemi.
Utřela si krev, která jí ještě stále crčela z nosu, do rukávu a rychle oddechujíc se obrátila na pobledlou kamarádku.
Venku mezitím zuřil krutý boj.
Přiklekly k Juliette.
„Jull, Jull,“ zatřásla s ní. „No tak, dělej, musíme se odtud dostat pryč.“
„Vstávej, honem!“
„Co jí je?!“
„Já nevím! U Merlina, Juliette, prosím!“
„Enervarte!“
Nestalo se však vůbec nic.
Adonica pohlédla na Smrtijedy a pak na ni. „Healey, a kde...máš tu knihu?“ zeptala se dost nejistě.“
Dívka si odfrkla. „Mě se neptej.“
„Cože?!“
„Já nevím Nico!“ vyjela na ni nepřiměřeně, „prostě jsem ji měla tady a-“
„A?“ nadhodila kamarádka, když Healey nadzvedla svou mikinu a ke svému vlastnímu údivu z ní vytáhla onu záhadnou knihu.
„Myslela jsem, že mi musela vypadnout. Vždyť jsem ji ani necítila!“
„Jasně,“ přikývla Adonica s nádechem ironie.
Zvenčí se ozval strašlivý rachot. Healey vyskočila na nohy a vrhla se k, teď už roztřískanému okénku.
Na místo boje se přemístili další členové Řádu v čele se samotným Brumbálem, tentokrát už jich ovšem byla početní převaha. Smrtijedů bylo náhle tak málo...Voldemort zřejmě nepočítal s tak velkým číslem. Smrtijedi začali ustupovat, neodcházeli však docela.
„Pottera, Pottera a tu KNIHU!!!“ řval vztekle Pán zla, zatímco přibližně polovina Řádu vyrazila k vlaku a druhá se pustila do jeho stoupenců.
Voldemort se držel vzadu, stranou od bojiště, čekal na své posly, udával rozkazy a vyhrožoval.
Nevypadalo to tam ani v nejmenším přívětivě. Tmou létaly kletby a světelné paprsky, jedna za druhou, bojovalo se na život a na smrt a to doslova.
„HEJ VY!“ ozvalo se za nimi.
Healey se poplašeně otočila od okénka k Adonice, klečící u Juliette, až ke dveřím.
„Honem, rychle, pojďte se mnou!“ Ve dveřích stála jakási postava
A Healey zaregistrovala na chodbičce nezvyklý ruch. Zděšeně vytřeštila oči a bezmyšlenkovitě zaútočila. Postava však uskočila a rozhodným krokem se vydala k Juliette.
„V klidu,“ upozornila Healey, když se chystala znovu zaútočit, „jdu vám pomoct, jsem z Fénixova řádu, jdeme si pro vás, přemístíme se, rychle!“ vysvětlila ve spěchu.
Healey na ni nedůvěřivě pohlédla.
„No tak, honem, věřte mi!...Co se jí stalo?“ sklonila se nad Jull.
„Nevíme,“ pípla Adonica a opatrně od kamarádky ustoupila. „Snažily jsme se ji oživit, ale-“
„Dobře,“ skočila jí postava do řeči. Na Juliette nejprve použila podpěrné kouzlo, takže teď byla jakoby ležela na neviditelném prkně a zafixovaná, a poté ji pomalu odlevitovala do chodbičky.
Healey s Adonicou po sobě hodily pohledy, Adonica se však zatvářila povzbudivě a kývla na ni, jako že se nemají čeho bát.
Vyšly za členem Fénixova řádu a spatřily, že všude po vagonu, a pokud by mohly pohlédnout skrz dveře do dalších, pobíhají podobné postavy s raněnými a odnášejí je do bezpečí. Studenti se očividně zabarikádovali a schovávali ve svých kupé...
„Přemístíme se před hranice Bradavického hradu, tam na vás snad někdo už bude čekat, já se pak musím vrátit a pomoct i ostatním, budete to muset zvládnout,“ vysvětlovala jim postava ve spěchu a vyrazila uličkou vpřed. Juliette udržovala ve vzduchu před sebou hůlkou a Healey s Adonicou klusaly za ní.
Náhle se ozval výbuch jako z děla. Celý jejich vagon a spousta dalších, se pomalu a nebezpečně, se strašlivým skřípavým zvukem, nahnul strmě na stranu.
Healey instinktivně rozpřáhla ruce a zavrávorala, zatímco Adonica se poroučela na protější stěnu. Postava však nehnula ani brvou. Na chvilku se zarazila na místě a potom vyrazila uličkou ještě rychleji, pobízejíc je do tempa.
Healey sotva věděla co dělá, zvenku k nim doléhaly zvuky bitvy a křik, všude kolem se honilo spoustu lidí a vyčerpaných studentů, kteří se ještě stále drželi na nohou, v uších jí hučelo, mozek měla naprosto vygumovaný a pohybovala se jako v mrákotách. Jen nejasně si uvědomovala, že je právě minula zřízená Lenka Láskorádová.
Popoběhla. Zrychleně dýchala.
Bylo jí docela fuk, kam jdou, ačkoliv se jí zdálo, že jí srdce už každou chvilkou musí opravdu vyskočit z hrudi a ona sama se snad udusí nedostatkem kyslíku, kterého však bylo stejně jako kdy jindy. Motala se jí hlava, v ústech cítila pachuť krve a nos ji bolel. Jediná myšlenka, která ji teď zajímala, byla, jak se odtud co nejdříve dostat pryč. Ale i to teď najednou vlastně bylo jedno, už je tu někdo, kdo je zachrání. Mysl měla rázem otupělou a nohy jako z olova, připadalo jí, že snad každou chvílí omdlí. Před očima měla hvězdičky a cesta jí připadala nepředstavitelně dlouhá, ačkoliv to mohlo být jen pár sekund, co se ocitli na konci vlaku a ona matně pocítila, jak ji někdo strká ven, do tmy tam dole.
Skočila. Ochromila ji šílená zima, až jí zuby bezděky zajektaly. Očima vyděšeně těkala tmou, kterou se sem tam rychle míhaly světelné záblesky, a měla tendenci zacpat si dlaněmi uši před tím strašným hlukem a výkřiky. Byla úplně dezorientovaná, vůbec netušila, kde teď je, jediné, na co dokázala myslet, byla Juliette, strach o sebe i o ostatní a ona zima. Byla vážně hrozná, zakusovala se do ní a zatemňovala mysl.
Vedle ní dopadla Adonica, vzala ji za ruku a křečovitě ji stiskla. I přes to přeze všechno slyšela její splašený dech. Osoba vzala Healey za druhou ruku…
A pak následoval ten dobře známý pocit přemisťování...
Rozplácla se na vlhký tmavý trávník s obličejem zabořeným do hlíny. Na chvilku se cítila stejně dezorientovaně, jako před chvílí, srdce jí stále bušilo jako o závod, pak si však vše znovu vybavila...Namáhavě se nadzvedla na loktech na čtyři a po několika vyděšených hvízdavých nadechnutí pustila svůj, už tak dlouho potlačovaný pocit na zvracení. Bylo jí strašně...
„Healey? Healey, kde jsi?“
Ještě se párkrát nadechla a pak se otočila a poulila oči do černočerné tmy, která se rozprostírala všude kolem.
„Healey?“
„Tady,“ hlesla ochraptěle, „tady jsem.“
Zaslechla, jak šustí tráva a pak se její ruky dotkla Adonica. „Ach, Healey,“ vydechla, „já...to...nemůžu...je mi tak, tak...blbě,“ sdělila jí skoro až plačtivě a přisunula se o něco blíž.
„Dobrý, už je to pryč,“ konejšila Healey jak sebe, tak ji, tichým hlasem. „Jsme v Bradavicích? Kde je ten člověk a kde je Jull?“ tápala kolem sebe.
„Já nevím...tedy...vlastně jo, neříkal přeci, že hned musí odejít? Jull by měla...někde...“ Na chvilku se opět ozývalo jen tiché šustění jak přejížděly rukama po mokré trávě. „Tady.. je,“ ozvala se v příští chvíli Adonica, chytila Healey za ruku a navedla ji k nehybné kamarádce.
Rozsvítily hůlky a ještě stále vyděšeně se na ni zadívaly. Vypadala v pořádku, pokud však opomeneme, že dostala nějakou neznámou kletbou...
Sundaly si hábity a raději ji přikryly, aby jim neprochladla.
Healey se celá chvěla. Měla pocit, jako by její svaly úplně ztratily sílu.
„Ještě pořád to vypadá, jakoby ležela na tom prkně,“ rozhodla po chvilce roztřeseně Adonica, „takže...Wingardium leviosa.“
Opatrně ale dostatečně rychle se vydaly směrem, jakým tušily bradavickou bránu, jež viděly onoho letního večera, když si pro ně po zkouškách přišli rodiče.
Healey před sebou držela rozsvícenou hůlku, zatímco Adonica udržovala Juliette ve vzduchu. Světlo z hůlky ovšem jako by najednou nemohlo proniknout tou hustou tmou dál než na několik metrů. Kolem nich se táhla studená a neprostupná noc a Healey mohla cítit, jak ji na paže sem tam dopadají drobné kapičky deště, jak mrholilo.
„Nico?“
„No?“
„Dobrý, nic,“ ulevila si Healey o pár minut později, „jen jsem...dobrý...nějak jsem tě ztratila.“
„Healey, nemyslíš, že...já nevidím hrad...“
„Já taky ne… ale- to bude asi tím, že jsme ještě nepronikly bariérou, víš?“ šeptala Healey a hlas se jí třásl stejně jako kolena. „Sakra, kde je ta brána...?!“
A jako by jí vyslyšelo. Chvilku na to do něčeho tvrdě narazila tak zprudka, až se neudržela na nohou a odporoučela se k zemi.
„Sss,“ přitiskla si dlaň na právě vytvořenou bouli a pozvedla hůlku výš.
Pár centimetrů od svého obličeje spatřila hrubý kamenný sloup, jež se tyčil nad ní, nahoru, a mizel v husté tmě do nedohledna.
Obloha byla temná, bezhvězdná a bez měsíce.
Když se postavila a udělala pár kroků stranou, spatřila, že přibližně dva metry od ní stojí druhý sloup, zrovna takový.
„Tudy?“ obrátila se a ve tmě hledala Adoničinu tvář.
„J-j-jo, asi,“ otřepala se kamarádka, jelikož venku opravdu značně přituhlo. „Nevím.“
Healey si povzdechla, pozvedla hůlku a nerozhodně vykročila; Adonica za ní.
Na zlomek vteřiny pocítila, jakoby procházela pod clonou vody, poplašeně se otočila, to už se však naráz ocitla na bradavických pozemcích a v dálce před sebou spatřila, jak se černý Bradavický hrad, s množstvím věží a věžiček, vypíná na temném obzoru.
Okolo stála přibližně stovka tmavých obrysů kočárů a do jednoho, nebo dvou z nich právě nastupovala hrstečka stínů studentů, zatímco další mizely ve tmě před nimi, a jejich kmitavé světlo zavěšených luceren brzy utlumila hustá čerň.
Otočila se a pohlédla na Adonicu.
„Fuj...“ oddechla si, v předklonu se opřela o svá roztřesená kolena a zhluboka a vyčerpaně vydechla. Až teď si uvědomila, že jí bolestivě tepe v nose a vlastně celé tělo, jakoby měla rozlámané. Nevěděla, jak dlouho tam takhle stála a dýchala. Do mysli se jí vkradl obraz kupé a Milčiny převrácené otevřené klece. Kde je teď asi konec její kočce? Přerušila ji až Adonica.
„Healy?“ zašeptala chabě.
Healey vzhlédla. Její kamarádka možná neutrpěla tolik na fyzické újmě jako Juliette, nebo ona, o to hůř však na tom vypadala s psychikou.
„Jo, jdeme. Dobrý?“ dodala, když postřehla Adonyčin výraz.
„Jo, jasně...jdeme,“ zachraplala.
Healey si pomyslela, že to asi není až tak lehké, jak si myslela, držet ve vzduchu nad sebou bezvládné padesáti kilové tělo, ve tmě, šoku a zimě.
Nastoupily do jednoho z kočárů a ten se s nimi okamžitě kodrcavě rozjel po nerovném namoklém trávníku, do tmy, směrem ke hradu.
Sedačky byly tvrdé, odřené a studené, a stěny z černého vlhkého dřeva.
Nepromluvily mezi sebou jediné slovo. Jen se třásly a Healey si už zase zacpávala nos, jelikož se jí z něj znovu spustila krev.
Zhruba po deseti minutách je obklopila hustá mlha a mrholení se změnilo v nesmělý deštík. Kapky cinkaly o střechu kočáru a světlo v lucerně se chvělo, jak najížděly do výmolů a kočár se co chvíli se zavrzáním naklonil.
Po době, která Healey připadala snad jako dvě hodiny, ačkoliv to mohlo být tak dvacet minut, ne-li méně, a ona už byla promrzlá na kost, konečně zastavily před kulatými vysokými schody, jejichž tmavé obrysy stoupaly až k obrovské dubové bráně. Toporně vystoupily a odlevitovaly Juliette ven. Temný kočár se se zlověstným zaskřípěním otočil, odjel mnohem rychleji, než se sem dostal, a zuřivě pohupující se lucerna sem tam narazila do stěn.
Pršelo.
Healey měla v mžiku vlasy naprosto zplihlé a mokré. Teď bylo přes déšť vidět ještě mnohem hůř. Vyběhla po kluzkých schodech, jak nejrychleji dovedla, nahoru a ze všech sil bušila na bránu, lapajíc po dechu.
Chrliče vedle ní hlasitě chřestily a tryskaly proudy vody, zatímco déšť nabíral na síle a vítr jim naháněl do tváří pichlavé kapičky.
Těžká brána se pootevřela, ven svižně proklouzla profesorka McGonagallová a přelétla je všechny starostlivým pohledem. „Honem, honem rychle dovnitř! Je někdo z vás zraněn?!“ ptala se jich v rychlosti, zatímco je strkala do dveří.
„Ano!“ vydechla Healey, jakmile se ocitla uvnitř s profesorkou po boku, nedbajíc na to, že se pod ní rázem utvořila menší kalužka, jak jí crčelo z oblečení. To už se však profesorka skláněla nad Juliette.
„Rychle, odvedu vás na ošetřovnu,“ vyškubla omdlévající Adonice hůlku z ruky, a ta kupodivu ani neprotestovala.
Už už se chtěly vydat přes Vstupní síň, doleva do chodby, když se z jejího ohybu vynořil Snape a rázným krokem zamířil k nim.
„Tady jsou další, Severusi,“ předala mu je rychle profesorka McGonagallová a Healey raději sklopila pohled, zatímco se Adonica svezla podél zdi k zemi.
Snape je přejel upřeným pohledem. „Dobrá, mohu?“ šeptl. Profesorka mu podala Adoničinu hůlku, Snape se obrátil na Healey a McGonagallová znovu odběhla zpátky ven.
„Downová,“ na chvilku se zarazil pohledem na jejím obličeji, který podle všeho musel být celý od krve, „pokud budete tak schopná, vezměte slečnu Caminome a pojďte za mnou.“ Počkal, než Healey vytáhla Adonicu na nohy a pak se rychle vydal vpřed. Healey si všimla, že dává pozor, aby s ním byla schopná držet krok.
Na podlaze byla vyšlapaná mokrá špinavá cestička a chodbu osvětlovaly veliké zářící louče.
Adonica, která sice byla při smyslech, ale totálně vyčerpaná, sotva pletla nohama a prakticky celou vahou spočívala na Healey. Ta na tom nebyla o nic lépe. Byla neskutečně unavená a k bolesti nosu se teď přidala i tupá bolest někde u jeho kořene a na čele. Nejednou jí podklouzla noha, nebo klopýtla o Adonicu, nakonec však prošli ještě jednou chodbou, potom doleva, rovně, onou chodbou se spoustou oken, na rozcestí znovu doleva, krátkou chodbičkou vpřed a už se před nimi rýsovaly bílé dveře na ošetřovnu.
Snape se ohlédl přes rameno a když spatřil, jak Healey znovu klopýtla, tentokrát o své vlastní nohy, popadl ji za předloktí, a ačkoliv se jí to velice příčilo, před dveře ji doslova dotáhl.
Otevřel a postrčil ji dovnitř.
Ošetřovna byla asi dvakrát tak velká, než ji Healey viděla naposledy, přibylo postelí a zhruba jedna třetina z nich už byla obsazená zraněnými. Všude kolem se motali nějací lidé, povětšinou profesoři, a pomáhali madame Pomfreyové, která sotva stíhala.
Kolem některých lůžek byly zatažené závěsy...
Snape je beze slova přivedl k dalším třem volným postelím vedle sebe a na jednu z nich položil Juliette. Okamžitě k ní někdo přiběhl a začal jí prohlížet, nakonec se i kolem jejich kamarádky zatáhly závěsy a oštřovatel zmizel za plachtou.
Adonica se zhroutila na nejbližší bíle povlečené lůžko a vypadalo to, jakoby rázem usnula, i když tomu Healey sotva věřila, protože kolem nich byl nepředstavitelný zmatek a na to, že byli na ošetřovně, tak i docela hluk. Ošetřovatelé na sebe neustále něco pokřikovali, proklínali Voldemorta a rozmlouvali se studenty.
„Sedněte si,“ přikázal Snape Healey strohým hlasem.
Na chvilku zaváhala, ale pak ho přecejen poslechla a posadila se.
„Jak se vám to stalo?“ zeptal se chladně ukazujíc hůlkou na její nos.
„ No...ten Smrtijed mě nakopnul,“ vysvětlila ne moc sdílně a probodla ho pohledem.
„Tam?“ ušklíbl se Snape málem vesele, jako by zvažoval, zda mu má jít poblahopřát, nebo ne..
„Jo, tam,“ přikývla mu na to a pak dodala. „Pane.“
Snape se zamračil, o kousek poodstoupil a namířil hůlkou na její nos: „Perncure.“
Healey musela zavřít oči a zatnout nehty do matrace, když jí hlavou projela ostrá bolest a v nose jí nepříjemně škublo. Bolest však zmizela stejně náhle, jako se objevila.
„V pořádku?“ otázal se Snape.
Healey vztáhla ruce ke svém obličeji a ohmatala si bolavé místo. „Ano.“
„Nebo vás to ještě bolí?“ Snape už vypadal poněkud netrpělivě a Healey rozhodně nebylo příjemné, že ji ošetřuje zrovna on.
„Mm, no...trochu...“ přiznala neochotně.
„Tak si lehněte. Zůstanete tu přes noc. Madame Pomfreyová se vám na to potom ještě podívá, můžete s tím mít něco víc, než jen přeražené. Já nejsem léčitel,“ vrhl na ni posledním snapeovským pohledem a pak odevlál pryč.
Ošetřovna zůstala vzhůru celou noc. Snape přišel ještě spoustukrát a McGonagallová taktéž. Přinášeli raněné studenty a když už nebylo koho, připojili se k ošetřovatelce a pomáhali kde se jen dalo až do rána. Příslušníci Řádu se zatím nevrátili a Healey za tu dobu viděla spoustu zraněných...někteří byli postiženi více, jiní méně. Někteří dokonce jen přišli, nechali si vyléčit nějaká drobnější zranění a zase odešli.
Healey nevěděla, kdy vůbec usnula, jisté však bylo, že se ještě několikrát probudila s palčivou bolestí hlavy a musela vypít nějaké lektvary, aby mohla znovu usnout. Stejně tak i u Adonicy se několikrát stavili s léky, nebo aby jen zjistili, jestli je vše v pořádku. Zkrátka to byla opravdu moc, moc rušná noc...
17. Jen tak tak...
Když se druhého dne probudila, za okny byla ještě stále tma a kolem postelí se motalo o něco méně lidí...Ve skutečnosti jich bylo asi jen pět, šest. Pobíhali sem a tam a starali se o zraněné.
Otočila hlavu na stranu a překvapeně zamrkala na Adonicu, která si ve světle nemocničních luceren spokojeně četla.
„Co-co to...jakto-?“ dostala ze sebe. Vždyť právě Adonica se minulé noci zhroutila vyčerpáním...
Adonica se na ni unaveně usmála. „Divím se, že jsi vůbec usnula,“ zamumlala. „Já jsem si sice na chvilku zdřímla, ale v tom hluku...no, prostě mi dali lektvar na povzbuzení a nechali mě být.“ Jen tak máchla rukou kolem sebe. „Jsou tu i horší případy než já.“
Healey chvilku počkala, než jí zacvakla kolečka do sebe. „Takže...jak dlouho... už jsi vzhůru?“ Hlas měla nakřáplý, snad rozespalostí, snad nachlazením...Zjistila, že na sobě už nemá oblečení, které měla ve vlaku, ale bílou košili a že nos už ji bolí o něco méně.
„Já nevím...asi...asi už od jedné nebo tak...“ Adonica zeširoka zívla a obrátila stránku.
„A jak je na tom Jull?“ zeptala se Healey po chvilce zírání a trošku si poposedla do pohodlnější polohy.
Adonica zvedla hlavu. „To nevím,“ přiznala smutně.
„Jak nevíš?“
„No, tak nějak to neví nikdo...“
„To si děláš srandu?“ zarazila se.
„Jestli tohle považuješ za vtip, tak vážně nejsi normální,“ odsekla Adonica a probodla ji pohledem.
„Takže...oni nevědí...co s ní je?!“
„Nevědí...“ přisvědčila kamarádka zasmušile.
„Jak-to?“
Na tohle jí Adonica neodpověděla, jen si povzdechla a neznatelně zakroutila hlavou.
Healey to chvilku přehrabávala v hlavě. ´Nikdo neví, co s ní je...´
„A co je vlastně tobě?“ zeptala se rychle Adonicy. Nechtěla teď přemýšlet nad Juliette, teď ne.
Adonica k ní vzhlédla. „No vlastně nic. Jen nervový otřes a trochu vysílení...“
„A to jsi ještě tady?“ podivila se Healey a trochu se přimáčkla do peřin, jelikož se nebezpečně blízko právě pohybovala madame Pomfreyová, a ona nestála o další prohlídku. Koneckonců, cítila se docela dobře...
„Hmm, jo. Dostávám nějaké posilňující a podporující lektvary, bez nich bych se prý moc dlouho neudržela na nohou...Alespoň zatím.“
„Jo tohle?“ došlo najednou Healey z cesty, „to jako to, jak jsi musela celou tu dobu udržet Jull? Proto?“
„Přesně to. Hrozně mě to vysílilo. A navíc taky zjistili, že to kouzlo, kdy vypadala jako na prkně, jsem taky musela nějak přidržovat. Jako ve funkci, a to že bylo dost náročné...“ Na chvilku se odmlčela a Healey toho hned využila.
S trochu škádlivým úsměvem na ni pohlédla a jen tak mimochodem se otázala: „No vlastně! Pamatuješ si, jak jsi se tam složila na chodbě, přímo před Snapem?“
Adonica vytřeštila oči a Healeynin úsměv se ještě více roztáhl.
„Coo?!“ vydechla zděšeně. Představa, že by se měla zhroutit před některým z učitelů ji očividně vyděsila.
„Ale ano,“ zachechtala se Healey.
„Já?! Ne ne ne, já jsem se nikde...“ Adonica se zarazila. „Poslední na co se ještě dost jasně pamatuji, bylo...jak přišla McGonagallová.“ Zbledla.
„Přímo před Snapem a já jsem tě sem pak musela táhnout,“ šklebila se Healey.
Kamarádka jen zakvílela a schovala si hlavu pod peřinu.
„Proč zrovna před ním-“ zaslechla ještě Healey přidušený hlas. Celkem ji to překvapilo, jelikož jen Juliette říkala o Snapeovi něco v tom smyslu, že se jí líbí- od Nicy by takovou reakci nečekala. I když…pravda. Ona by se také před Snapem nechtěla složit.
„Jo a málem bych zapomněla-“ nedořekla, jelikož madame Pomfreyová právě dokončila prohlídku jakési dívky o jedno lůžko dál a vydala se přímo k Healey.
Rozmýšlela se jen chviličku, zda předstírat spánek, či ne, ale to už se ošetřovatelka ocitla u ní.
„Tak jak vidím, slečno Downová, máme vás tu zpět, že?“
Healey opatrně vykoukla zpod polštáře a spatřila u nohou lůžka zdejší lékouzelnici.
„Tak šup, sednout.“
Healey slyšela, jak se Adonica o kus dál zajíká smíchy pod peřinou. Vrhla tím směrem zabijácký pohled a neochotně se posadila.
Madame Pomfreyová obešla postel a prohlédla ji. Nakonec usoudila, že je docela v pořádku, poopravila jí nos a sdělila jí, že před obědem už bude moci jít na svou kolej. Zapomněla však na to, že Healey žádnou svou kolej nemá.
Potom přišla na řadu Adonica, tedy vlastně ne tak docela. Madame Pomfreyová se jí jen zeptala, jak se cítí a zda ji něco nebolí, a když jí dívka řekla, že je vše v pořádku a že se jen cítí trochu unaveně, rozhodla léčitelka, že bude moci odejít s Healey a že pospat si může i mimo ošetřovnu.
„Myslím,“ dodala potom, když odcházela, „že na spaní a zahálení budete mít dost času. Ředitel rozhodl, že profesoři nemohou učit jen půlku celé školy, a tak nařídil týden volna...“ Vypadalo to, jako by jí to snad neuvěřitelně vyhovovalo. Však také aby ne, když teď nebude muset tolik spěchat...
Healey se ještě chtěla zeptat na to, jak to vypadá s Juliette, nestačila však ani otevřít pusu, když jedním vysokým otevřeným oknem, dovnitř, za svistu křídel, vletěl veliký puštík, obkroužil nahoře u vysokého stropu celou ošetřovnu kolem dokola, jako by hledal majitele a poté prudkým obratem stočil svůj let k Healey, snesl se dolů a těžce přistál na její pokrývce.
Madame Pomfreyová sjela sovu nesouhlasným pohledem a nabručeně se otočila, mumlajíc si něco o narušování klidu a hygieně.
Healey na sovu chvilku překvapeně zírala, ale když spatřila dopis, který měla uvázaný na pařátu, rychle pro něj sáhla a sundala ho. Sova trochu poodstoupila a vyskočila si na její noční stolek.
Healey nedočkavě roztrhla obálku a vytáhla dopis ven. Na zažloutlém pergamenu tam stálo:
Healey, drahoušku, doufám, že jsi v pořádku a nic se ti po tom útoku nestalo! Moc mé to mrzí, ale objevím se nejdříve v pátek, musíme na ústředí ještě vyřešit nějaké věci okolo toho napadení… Potom si o tom spolu promluvíme. Zatím mi na tebe dohlédne profesor Snape. Ano, já vím, asi se budeš zlobit, ale věř, že je to nezbytně nutné, nikdo jiný tam není, všichni mají příliš práce. Poslouchej ho! Nevztekej se a odepiš!
Mám tě ráda.
Máma.
Healey na dopis chvilku koukala, jako by se rozhodovala nad svou reakcí. Nevěděla, jestli má dřív křičet, vztekat se nebo nadávat. Nakonec to vyřešila tím, že dopis prostě roztrhala a zuřivě oddechujíc naškrábala odpověď:
Ano, jistě. Jsem v pohodě, nemusíš se bát. Doufej, že mě v pátek najdeš ve stejném stavu, protože toho Snapea jsi mohla klidně vynechat...Teď se budu jen modlit, aby mě nepronásledoval na každém kroku...
Healey.
Dopis stočila a přivázala ho sově k noze. Potom sebou sekla do peřin a zničeně zavřela oči. Přišlo jí, jako kdyby Eden ve svém dopise nějakou část vynechala.. A proč zrovna Snape?! Cožpak v Bradavicích nikoho jiného nezná- co Brumbál? Má vážně tolik práce, nebo jej jen nechtěla otravovat?
„Kdo ti psal?“ vyzvídala Adonica.
„Máma,“ odpověděla Healey stručně a sledovala, jak madame Pomfreyová, o řadu dál, domlouvá nějakému chlapci, aby vypil lektvar proti zvracení.
Adonica souhlasně zamručela. „Docela by mě teď zajímalo, jak to dopadlo s našimi zavazadly...“ ozvala se po chvilce.
V Healey hrklo. Naráz se na posteli posadila rovně jako svíčka. Právě jí totiž došla jedna docela maličká věc...
„Ta kniha!“ zašeptala zuřivě směrem k Adonice.
„Co je s ní?“
„Já nevím...kde je?!“
„To jako tamta?“ pochopila Adonica a ztlumila hlas.
„Jo, jako tamta.“
Kamarádka se jen ušklíbla a natáhla se do nohou své postele pro mikinu. Chvilku se přehrabovala v jedné z kapes, až nakonec vytáhla cosi, velikosti krabičky od zápalek. Poklepala na to hůlkou a tiše zamumlala jakési zaklínadlo. Vzápětí se ono cosi zvětšilo do původní velikosti a ona to Healey podala. Byla to...Zašifrovaná kniha. Ta, po které tolik toužil Voldemort.
„Když nás vedli tou uličkou ven,“ vysvětlovala Adonica, „nějak ti to vypadlo.“
„Áh,“ zasténala Healey šeptem tak, aby ji nebylo slyšet a zavřela oči, když si vzpomněla na to, co všechno se stalo, právě kvůli této knize, a ona ji tam málem nechala. „Adonico, ty jsi zlatáá!“
Zbytek dne strávily poleháváním a klábosením. Před obědem se propuštěné madame Pomfeyovou, zvedly a převlékly.
„Stavte se potom za ředitelem,“ zavolala za nimi ještě ošetřovatelka tlumeně, když odcházely.
Podívaly se na sebe napůl zmateně, napůl překvapeně. Přikývly a v tichosti opustily ošetřovnu.
Do Velké síně se dostavily přibližně v půlce oběda. Hned se k nim upřely zraky všech hodujících a Healey si nemohla nevšimnout, že je tu opravdu sotva polovina celé školy.
Už ve dveřích se zděšeně zarazila. A měla k tomu hned dva důvody. Ten první byl, že tu byly čtyři kolejní stoly a ony ještě ani nebyly zařazené. A ten druhý, že...u učitelského stolu, právě na druhém místě zprava, neseděl nikdo jiný než Snape.
Healey zatrnulo, když si uvědomila, že právě na tom místě seděla v létě, když se šla projít...
Adonica si mírně odkašlala, popadla jí za rukáv a dovedla ji před učitelský stůl, přičemž ti, co obědvali, přestali jíst úplně a zvědavě za nimi otáčeli hlavy.
„Pane profesore,“ oslovila Adonica ředitele, „my...totiž, my jsme ještě neby- “
Healey koutkem oka zahlédla, jak Snaoe přestal jíst a provrtává Healey pohledem. Asi nebyl úplně nadšený, že má na Healey dávat pozor.
„Á, slečna Downová a slečna Caminome,“ přivítal je Brumbál, slušně odložil příbor a zvedl se. „Pojďte prosím za mnou.“
Ostatní na ně nepřestávali zírat, snad proto, že na sobě měly mudlovské oblečení...
Brumbál je odvedl postranními dveřmi do jakési chodby a dál.
Healey se ještě zmateně otočila po Snapeovi, ale pak už musela vyrazit za ostatními a dávat pozor na cestu. Všimla, že po její levé ruce se míhaly dveře označené zašlými mosaznými štítky. Hned ty první byly „Sborovna“ a další učebny, jako „Učebna přeměňování“, nebo „Učebna kouzelných formulí“.
Ještě chvilku se proplétali spletitým bludištěm bradavických chodeb, než se před nimi vynořil mohutný chrlič a Brumbál se zastavil.
„Mentolové kapsle,“ pronesl roztržitě a jim se naskytl pohled na točité schodiště.
Bylo očividné, že se Brumbál necítí ve své kůži. Oči měl pohaslé a propadlé a celý byl bledý. Však také aby ne, když mu napadli studenty Smrtijedi. Zřejmě si celou noc lámal hlavu nad tím, proč to vlastně udělali.
Když se nechali vynést nahoru a vstoupili dovnitř, do Brumbálovy pracovny, ředitel jim pokynul ke křeslu a sám zmizel za jedním regálem knih. Vrátil se s jakýmsi umolousaným kusem hadru, záplatovaným a špinavým.
Brzy však zjistily, že to vůbec není hadr...
Ředitel se posadil za svůj psací stůl a hadr položil před sebe. „Jistě se divíte, proč jsem si vás nechal...hm, zavolat,“ začal ztěžka a nedokázal skrýt své zoufalství. Healey jí ho málem bylo líto. „Jelikož nám polovina studentů odpadla, včetně většiny našich prváků, nemohli jsme uspořádat hostinu na zahájení školního roku bez nich. Koneckonců, bylo by to jaksi nevhodné. Jistě chápete, jak to myslím. Takže k věci. Na zahajovací hostině se rozřazují prváci do jednotlivých kolejí. A vy byste samozřejmě šly s nimi...“ ukázal na kus hadru, ve kterém Healey náhle rozeznala kouzelnický klobouk. Hnědý a ošoupaný. „Tohle je Moudrý klobouk. Dělí studenty do kolejí. Teď si ho nasadíte na hlavu a dozvíte se, kam půjdete. Prosím.“
Healey s Adonicou se po sobě podívaly. Healey mírně kývla a Adonica si klobouk nasadila na hlavu jako první. Trvalo to opravdu dlouho než klobouk konečně vykřikl: „Nebelvír!“ Adonica si hlasitě oddechla a podala Moudrý klobouk Healey.
Healey nevěděla, co se dělo, její kamarádka však vypadal docela otřeseně.
Nasadila si zašlý předmět na hlavu a klobouk jí okamžitě spadl přes oči. Teď viděla jen jeho černý vnitřek.
„Ale, ale...snad není tohle malá Sn- slečna Downová?“
Healey se zarazila. „Ehm...jo. Jmenuji se Healey Downová.“
Tichý hlásek v její hlavě se zachichotal. „Tak Healey Downová...hmm, no nevadí. Takže ty čekáš, kam tě zařadím?“
„Ano...“
„Ale co když tě nezařadím vůbec? No řekni, kdepak byli tví rodiče...v Nebelvíru a Zmijozelu...To se nemělo stát...“
„Jak to myslíš? Nechceš snad říct, že jsem se neměla narodit, že ne?“
„Neměla...“ přisvědčil tichý hlásek. Healey se zalkla zděšením, klobouk však pokračoval. „Vůbec se to nemělo stát...neměla jste sem ani chodit...Ale co, s tím já nic neudělám...Teď, když máte tu zbraň...Hlupáci…ale nikdy by mě nenapadlo...Vždyť už tenkrát...“
„Jakou zbraň?!“
„Vždyť to udělal tvůj otec, to on ji schoval...zasahuje do věcí, o kterých by neměl ani vědět...“
„Takže ty víš, kdo je můj otec?!“
„Ale ano...bohužel,“ usykl hlásek.
„A nemohl bys-“
„Jistě, takže kam tě dáme...“
„To ne, chtěla jsem říct-“
„Já vím co. A odpověď zní...ne. Teď tě musím zařadit...“
„Ale počkej!“
„Takže, na to, že tu nemáš co dělat...na to, že máš smíšenou krev...na to, že jsi naprosto stejná...Oproti tomu, chudák Eden...to jí nemohu udělat. Oproti tomu...je tam tvá matka...a tvé schopnosti a vlastnosti, takže je to..no tak fajn...Nebelvír!“
Healey si oddechla stejně jako předtím Adonica.
„Ale už jen tak tak,“ dodal ještě klobouk tichým zlým hláskem a pak už zase mlčel jako pouhá věc, která nemá o ničem nejmenší ponětí...
Healey si ho strhla z hlavy a rychle ho odložila na desku stolu. Z jeho řečí se jí dělalo nevolno...Co že to všechno říkal?
´Narážel na-´
´Ale ne, už ne další hlasy!´
Komentáře
Přehled komentářů
Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!
Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.
:O
(zuza, 20. 3. 2011 21:54)Tak to bylo.... Skvělé! Opravdu. Moc pěkné. Je skvělé, že tu přibylo něco dalšího!
www.nox-aria.estranky.cz
(Aria, 12. 3. 2011 21:38)
Pěkná kapitola. :-) Hlavně se mi líbilo zařazování. :-)
PS: Já myslela, že online vyučování je v Bradavicích je na chatech, ne? Případně forech. Já se doteď napojovala většinou přes mobil. I tehdy ve vlaku. :-) S normálním prohlížečem v mobilu, když se napojíš, tak se to neustále aktuliazuje, takže nic nenapíšeš. Ale pokud máš dotykový mobil, tak by sis mohla stáhnout opera mini, jako já. :-) Poté otevřít dvě okna, protože se pak ta stránka musí aktulizovat ručně, jinak nevíš co se děje. Pokaždé když se strána aktulizuje, tak se to udělá znovu, takže pokud něco napíšeš, tak jako bys to napsala dvakrát. Takže jedno okna ta aktulizování a druhé na psaní. Sice nijak extrémně aktivní nebudeš, ale pro účast to jde (případně napsat profesorovi, aby se nedivil za pasivní chování v hodině, což mi připomíná, že bych to měla asi ještě pro jistotu udělat) :-) Poté stačí se s někým dohodnout, jestli by ti neposílal výpisky z hodiny. :-) a dělat úkoly. :-)
...
(Barunka, 12. 3. 2011 18:21)
Páni, no já... prostě Páni! I když už jsem tu šestnáctou četla, s chutí jsem si ji přečetla znovu a znovu musím říct jenom to Páni! Je to vážně moc dobré.
Moudrý klobouk má něco do sebe - ale nemůžu se rozhodnout, jestli ta jeho řeč pro mě vyzněla vtipně, nebo nafoukaně. Každopádně, pěkně napsané.
Jsem moc, moc, moc zvědavá, kdy tohle praskne a kdy se Healey dozví pravdu. Já upřímně doufám, že až se to dozví, nepadne hned Severusovi do náruče. To by bylo hodně otřepané.
Ach, prostě nádhera Colette! Je fajn, že jsi zpátky:-)
Free XEvil Demo is decoding 99% types of captchas
(MashaDrift, 12. 12. 2017 19:16)