Povídky HP od Colette

„Wrightová, vzbuďte se, Wrightová!“

Jen něco ze spaní zamručela a obrátila se na druhý bok. Zdál se jí krásný sen o jejím Sevovi. Ať jí Judy nechá ještě chvilku spát…

„U Merlina…máte snad úplně vyhrabaný mozek? Sakra, vstávat!“

Kdosi ji popadl za ramena a nešetrně s ní zatřásl.

„Ne, Judy, ještě ne…pět minut…“ zamumlala a přikryla si hlavu. Kdyby teď mohla vidět toho, kdo se jí to pokouší vzbudit, zjistila by, že osoba při jejích posledních slovech zlostí zesinala, ale to samozřejmě nemohla a blaženě se zachumlala do peřin. Ten kdosi nervózně popadl její peřinu a vztekle jí ji přetáhl přes hlavu zpátky.

„Vstávat!“

Zakryla si obličej rukama. Ucítila, jak se jí čísi prsty obtáčí kolem zápěstí a hrubě odtahují její dlaně od sebe. Napůl ještě spala, přesto však neochotně otevřela oči a zamžourala do ostrého světla. Byla zvyklá na temně rudé těžké závěsy, zatažené kolem její postele, teď však byly rozhrnuté a ona pomalu a nejistě spatřila onu osobu, sklánějící se nad ní…Orlí nos, černé vlasy…dva hluboké tunely se zlověstně zabodly do jejích rozespalých očí. Cítila, jak se jí roztahují ústa v zasněném úsměvu. Velice pomalu zvedla ruce k jeho tváři a zašeptala: „Ach, Seve, nejsi ty přelud?“ Vzápětí jí však obličej zkameněl hrůzou. Profesor Snape, blesklo jí hlavou. Ztuhla uprostřed pohybu, zatímco Sev ustoupil dozadu a zhluboka se nadechl. Vypadal otřeseně a- málem by řekla, že byl v pokušení použít svou hůlku. Naprázdno polkla. Najednou už byla docela vzhůru.

„Budeme předpokládat…že vás v noci něco majzlo po hlavě,“ odtušil chladně.

„Tak jo,“ souhlasila nadšeně a on protočil oči v sloup.

Hrad byl naprosto tichý a pustý. Samozřejmě, v půl šesté ráno… Poskakovala po chodbě za Sevem, vlasy rozcuchané, jako by si právě hrála s elektrickým vedením a pusu od ucha k uchu.

„A kam to jdeme Se-é, profesore Snape?“

„Za profesorem Brumbálem,“ odsekl nevraživě. „A už jsem vám to říkal.“

„No neke,“ vypálila okamžitě a pobaveně sledovala jeho výraz. Ach, ano, již se naučil, že nemá smysl jí strhávat body a udělovat tresty…protože tím vlastně potrestal sám sebe. CHE-CHE!

„Pane?“

„Slečno Wrightová?“ odhodlal se po chvilce zoufalé odevzdanosti.

„Nevíte, kde byl Harry včera večer? Potřebovala jsem si s ním promluvit kvůli jedné eseji z lektvarů.“

Ne, nechtěl jí odpovědět, ani trochu se s ní nechtěl bavit. Věděl totiž, čeho je ona schopná, když jí něco provede, klidně mu zničí celou hodinu. Ano, a ještě z toho bude mít radost…Jenže právě teď neměl nejmenší důvod se vzpouzet. Byla to zcela nevinná otázka, tak proč…na ni prostě neodpovědět? Nakonec, pokud se mu přeci jen naskytne záminka udělit jí školní trest, bude ta holka zírat. Ach, ano, nechá ji dělat něco hodně nechutného.

Ale to už se přeci stalo, nepamatuješ? Promluvil jeho vnitřní hlas. Zatrnulo mu. Jistěže si na to pamatoval…Nechal ji tenkrát přebírat nakládané šváby. Ne, nechce na to myslet, ta holka je naprostý postrach. A zcela mimoděk se mu vybavila scéna jako z dobrého filmu.

xXx

Seděl za svým psacím stolem v kabinetě a ona si právě máčela ruku v první ze sklenic. Byl to úžasný pocit ji pozorovat, jelikož právě přebírání nakládaných švábů bylo to nejohavnější, co kdy v lektvarech dělal. Pobaveně sledoval, jak noří ruku stále hloub a hloub do té nechutné břečky plné broučích těl, až skoro po loket. Dál už si však jen vzpomínal na ten osudný okamžik, než Wrightovou vyhodil ze dveří.

Právě vzhlédl od opravování domácích prací a zděšeně zjistil, že Wrightové ani za mák nevadí činnost, kterou se právě zabývala, ba snad právě naopak.

„Wrightová, co to děláte?!“ vyjekl, když spatřil její fanaticky soustředěný výraz.

Vytáhla ruku ven z nádoby a rozevřela dlaň, mezi prsty jí protekl nažloutlý táhnoucí se sliz a ona fascinovaně sledovala, jak s plesknutím dopadl zpět do sklenice.

„To je sranda, jak se to tahá. Mám chuť na žvejku,“ pravila vážně a vzhlédla, aby se na něj mohla usmát tím nejzlověstnějším dětským úsměvem, jaký jen znal.

Ano, ona byla stále dítě- hloupé mrně, nebo naprostý magor. A nebo obojí dohromady.

XxX

„Pan Potter měl školní trest,“ odvětil rezignovaně.

„Fakt? S vámi, pane?“

„…Ano.“

„A co provedl?“ Šla těsně vedle něj s hlavou vyvrácenou vzhůru aby mu viděla do tváře. A usmívala se, mrcha jedna. Severus nechtěl odpovídat, problém však byl v tom, že ona byla vždy tak zatraceně slušná…jen aby mu vzápětí provedla něco strašlivého.

„Do toho vám nic není!“ vyštěkl zlobně a téměř okamžitě toho zalitoval. Wrightová byla neuvěřitelně podlá.

„Já vím, co udělal,“ poskakovala vedle něj a usmívala se stále víc. „Strčil vám do kabinetu bodlos, že?“ Minutku vyčkávala než šťastně vyhrkla: „Jenže jsem to byla já!“ A začala se chechtat.

Je to vážně tupec, pomyslel si Severus a bleskově ji popadl za límec.

„To je mi ale překvapení,“ zasyčel a trochu s ní zatřepal. „Srážím Nebelvíru dvacet bodů!“ zvolal vítězoslavně.

„Maso,“ uznala Wrightová. Pozvedla obočí a Severus poznal, že se náramně baví. Pustil ji. Měl sto chutí jí nějak ublížit. Zmetek jeden! Severus jí nenáviděl snad ještě více než Pottera. Byla tak – tak neuvěřitelně drzá! Pro svou sebekontrolu musel vyburcovat snad všechno, co v sobě měl. Krev se mu vařila v žilách, bublala mu v těle – ona ho dokázala vždycky tak vykolejit! To byla jeho slabost, jistě,  ona čekala, až se jedou neudrží , až vybuchne, seřve ji – a on si byl docela jistý, že by byla schopná ho v tom ještě povzbuzovat.

„Jdeme!“ zaburácel, otočil se na podpatku a vyrazil chodbou vpřed.

Zachichotala se. Popoběhla a teď opět poskakovala vedle něj, usmívala se tím odporným způsobem a mrkala dlouhými řasami. Očividně se jí teď v hlavičce rodil další ďábelský plán.

„Máte fakt cool pásek sladěnej s botama,“ sdělila mu po chvilce triumfálně. Splnilo to svůj účel.

Zarazil se na místě. „Co, prosím?!“ otázal se zděšeně. Ano, jistě. Určitě se přeslechl.

S pozvednutým obočím na ni shlédl dolů.

„Zopakujte to!“ přikázal hrubě. Ale jako by vůbec nepromluvil.

„Cože?“ otázala se nevinně a vykulila oči jako štěně.

„ZOPAKUJTE TO!“

„Říkala jsem ‘cože’.“

„Ale NE,“ vzteky zaúpěl a nemohl si nevšimnout, jak jí v očích zasvítily jiskřičky. Zcela jistě právě tohle chtěla.

„Severusi, Severusi,“ podivila se mateřsky a jemu začalo tepat ve spáncích, „kdypak sis šel včera lehnout?“

Zalapal po dechu, zděšen tím, co si ta malá tasemnice právě dovolila. A Wrightová se tvářila nadmíru spokojeně.

„Wrightová – co… co si to – jak se OPOVAŽUJETE?!“

„Omlouvám se,“ sdělila mu tónem, který svědčil přesně o opaku.

Zabije jí. Teď hned a tady! Zbaví se té nechutné zombie a bude mít klid!

„Máte školní trest!“ vyštěkl zuřivě a měl co dělat, aby jí neuhodil. Sevřel ruku v pěst, až mu klouby zbělaly.

„A kdy?“ otázala se a její tváře vzrušením zrůžověly.

Zhluboka se nadechl a snažil se ve svém hlase potlačit zlostný třas.

„Hned zítra!“

„Ale to je přeci ten mejdan,“ sdělila mu vesele. Nejspíš měla za to, že trest odloží.

„No a?“ protáhl Severus ledově a triumfálně si jí změřil. Ach, ano, přesně tohle měl v plánu.

„Nevadí,“ prohlásila znenadání a pusa se jí roztáhla tak, že měl Severus pocit, jako by jí měl rázem vypadnout celý chrup.

Cítil, jak se uvnitř něho cosi sžíravě roztahuje tak, až zrychleně dýchá a srdce mu výhružně buší a byl si jistý, že za chvilku opravdu… vybuchne.

„Co tady STOJÍTE?! JDEME!“ Trochu si ulevil tím, že při nejbližší příležitosti nakopl podstavec jednoho z brnění a málem mu uletěl palec u nohy.

Wrightová už to nevydržela a nefalšovaně vyprskla smíchy, když zkřivil tvář do bolestně grimasy.

„A to mi připomíná,“ pronesla po chvilce, kdy Severus statečně kulhal směrem Brumbálova pracovna, „ten incident s Nevilovým kotlíkem. Pamatujete? Přeci tenkrát, když se mu vylil lektvar a vy jste do toho šlápnul a vymáznul se na zemi. Všichni se tenkrát smáli.“

„Na nic takového se nepamatuji,“ zasyčel temně. Ne, jistěže se na to pamatoval… protože, kdo by ne?!

„Byla to sranda,“ pomáhala mu. „I když…vaše hodiny jsou vždycky legrační,“ culila se.

„Nic takového se nikdy nestalo!“ vyštěkl nesmlouvavě. Wrightová tedy přikývla a to nebylo moc dobré znamení. „Tak fajn. Třeba se mi to jenom zdálo.“

„Naprosto určitě.“

Chvilku bylo blahodárné ticho a před nimi už chybělo jen pár chodeb – Severus doufal, že už se to užvaněné mrňavé nic třeba unavilo. Vzápětí však Wrightová tuto možnost vyvrátila.

„Ale když budu mít zítra ten trest… tak nepůjdu na ten mejdan, že?“

„Ne, trest budete mít samozřejmě na té slavnosti,“ sykl s notnou dávkou sarkasmu.

„Fákt?“

„NE!“

„Ale právě jste řekl – no, to nevadí. Tak půjdeme aspoň na ten fesťák, co říkáte?“ zacukrovala.

„Jaký – cože?!“ zasípal zničeně. Vůbec nechápal, o čem to tu plká.

„Přeci ten lektvarový festival.“

„Ach tak.“ Prudce se otočil a chňapl jí pod krkem. „NEDĚLEJTE SI ZE MĚ BLÁZNY!“

Opovržlivě pustil rádoby otřesenou Wrightovou a probodl jí spalujícím pohledem. „UŽ ANI SLOVO!“

XxX

Severus nasupeně rázoval chodbou. Vzteky se mu málem zatmívalo před očima, zatímco Wrightová čím dál, tím víc zpomalovala. Když už byla asi pět metrů za ním, nevydržel to a obrátil se.

„Můžete sebou hodit?“

Opřela se o studenou zeď, přivřela oči a po chvíli ze sebe přerývavě vyrazila: „Když-já už-nemůžu…“ Rozkašlala se, jako by snad celou cestu běžela a s heknutím dodala: „Asi tady zhebnu- “ načež se skácela k zemi.

Severus pozvedl obočí.

„Fajn. Tak ale až někdy jindy. Teď spěcháme.“ Zlostně si odfrkl, když se nic nestalo. „Slyšela jste?!“

Bylo nad slunce jasnější, že si z něho dělá zase nějakou pitomou legraci. Jenže právě teď nemohli ztrácet čas.

Přistoupil k ní blíž a vzal ji za ruku, chtějíc ji tak vytáhnout na nohy, když v tom s hrůzou zaznamenal, že nedýchá. Opravdu se lekl, chvilku se nerozhodně rozhlížel, přemýšlejíc, zda volat o pomoc, či co jiného, potom ji však popadl do náruče s úmyslem co nejrychleji ji odvléct na ošetřovnu. Avšak vzápětí se ozval jakýsi přidušený zvuk, jako když někdo dlouho zadržuje dech a Wrightová se v jeho sevření svíjela smíchy.

Ó, on hlupák, zase jí na něco skočil…

Jenže tohle bylo už moc. Jeho tváře dostaly rozčilením růžový nádech.

Ona se ztěžka vymanila z jeho náruče, jak ještě hýkala smíchy, Severus však neměl v úmyslu ji pouštět. Držel ji za zápěstí a doopravdy dostal nutkání ji seřezat.

„Takže-jsem vás nachytala!“ chechtala se. „Byla jsem dobrá?“

Tak-a už by to stačilo!

Prudce vydechl a hrubě ji od sebe odmrštil. Wrightová neudržela rovnováhu, klopýtla o své vlastní nohy a tvrdě dopadla na zem. Překvapením otevřela ústa, popadla dech a zaječela: „Zlomil jste mi ruku!“  Trochu opožděně se za ni chytla a po tvářích se jí začaly řinout falešné slzy.

„Ach ach..ááááúú, moje ruka…mám OTEVŘENOU zlomeninu! Nemohu s ní hýbat! To bolííí!“ A začala se svíjet na zemi v smrtelné agónii.

Severu byl už opravdu na konci svých sil.. Normální člověk by se lekl, pokoušel se jí uklidnit v naději, že snad nikdo nepřijde podívat, co se stalo. Někdo by i utekl…možná. Ale Severus už jen vyčerpaně stál, klidný před bouří, a čekal, až ji to přejde. Ovšem, nevydrželo mu to moc dlouho, poněvadž Wrightová úpěla stále hlasitěji, ve zjevné snaze někoho vzbudit a do toho vykřikovala věci jako: „Mám vnitřní krvácení!“ nebo „Už se mi zatmívá před očima-ach, vidím světlo na konci tunelu!“

A to poslední, co Severusovi chybělo, bylo školní strašidlo Protiva, které se zničehonic z ohybu chodby, ze vzduchu zhodnotio situaci a souhlasně se přidalo k Wrightové.

„Vraždá! Vražda ve třetím poschodí!“

Severus Snape zatnul pěsti, vyrovnaně se otočil a důstojnou chůzí zamířil pryč.

XxX

Wrightová se nakonec do pracovny ředitele nikdy nedostala. Za to jí Severus pěkně sladil lektvary. Kdykoliv se s ní potkal, srazil jí body, doufajíc, že až si ti moulové z Nebelvíru konečně všimnou, že jsou v mínusu, budou ji vinit. Ale to se zrovna teď příliš nedařilo, jelikož nebelvírští Wrigtovou zbožňovali. Ta bláznivá, podlá a úplně pitomá husa z druhého ročníku se totiž stala vůdcem celé té jejich smečky….Popravdě, zbožňovali ji  úplně všichni kromě Severuse a školníka Filche, kterému jednou vyhodila kočku oknem…

Následující dny jen zhoršovaly Severusovu náladu. Venkovní teploměr se vysápal někam ke třiceti stupňům, a ačkoliv ostatní mluvili o krásném počasí, jeho nesmírně popuzovalo, jak si ti malí haranti venku hrají, výskají a dělají jen nepořádek. Pravda, jedna světlá chvíle by se našla…to když Wrightovou málem zblajzla obří oliheň.

Škoda, že jen málem, řekl si Severus a odstavil kotlík z ohně. Hodil rozmrzelým očkem po hodinách a zjistil, že už za chvilku bude čas oběda. Sklidil tedy pracovitě a spolu s vlnou studentů se vydal do Velké síně.

Tou dobou však Wrightová jídlu nevěnovala nejmenší pozornost. Byla venku před hradem a ve stínu košaté lípy si četla. Číst knížky ji sice moc nebavilo, avšak tohle byl dívčí časopis The modern witch a obrovský titulek Natálce hlásal: ,Oslov toho řízka jako první!, nebo: ,Zkus našich deset vybraných nápojů lásky!“

Z uvažování nad tím, jestli by Snape poznal spíš lektvar lásky číslo čtyři, nebo lektvar lásky číslo osm, ji probrala až rozmazaná písmenka na dvoustránce. Vzhlédla a s překvapením zjistila, že se na ni z oblohy snáší první letmé kapky deště. Do dvou minut se však z mrholení staly provazy vody a Wrightová, zahazujíc časopis, strhujícím tempem vyrazila k hradu.

Mastila si to po promočených pozemcích, kolem ní čvachtalo bláto a tričko se jí lepilo na tělo. Cestou cosi vykřikovala, chechtala se, vztahovala ruce k obloze a poskakovala. Celá udýchaná a zmoklá jako slepice se vřítila do Vstupní haly a prudce lapajíc po kyslíku, rozrazila dveře do Velké síně. V mžiku se k ní otočily zraky všech přítomných.

„Mraky se mstí!!“ vykřikla zuřivě, načež se vrhla k nebohému profesoru Snapeovi.

Severus ještě koutkem oka stačil zachytit, jak teplý letní deštík lehce bubnuje do okenních tabulí, než ho zaplavilo moře zplihlých, mokrých a neučesaných vlasů naprosto zřízené Wrightové, která mu vzápětí sdělila, že se bojí, a že bude mnohem lepší, když blesk zasáhne jeho než ji.

Ve Velké síni nastalo hrobové ticho. Wrightová se potěšeně rozhlédla kolem, a když promluvila znovu, hlasitě se to rozléhalo celou prostorou.

„Mohla bych dnes večer spát u vás?“

Severus zalapal po dechu a Brumbál po jeho levici se zhroutil na stůl v záchvatu smíchu.

Konec