Úryvek 2. z kapitoly Déšť a zima.
(A/N --> to drak) Běžel. A potom už ne. Zarazil se a nasával do nozder pachy. Byl jinde, jeho smysly mu to pověděly. Stromy byly menší, než jaké znal a půda voněla jinak. Nevěděl, co má dělat, snad se ztratil? Kmeny tu nebyly tolik u sebe a určitě byly mnohem mladší, než ty v Šedém lese… Netušil, že za ním je ještě jeden.. Ne, to je blbost, za Šedým lesem nebylo už nic. Tam jeho svět končil. Šedý les byl absolutní konec, nikdy se tam nikdo nevydal, a pokud ano, už se nevrátil. Když potom padly návrhy na prozkoumání jej ze vzduchu, zjistilo se, že Šedý les vlastně vůbec nekončí. Táhl se dál a dál jako moře.
Ale tohle Šedý les rozhodně nebyl. Tohle bylo něco úplně jiného. Archybald tu cítil spoustu nových věcí, vzduch byl jiný. Byl lehčí, sametovější. Tam, kde to znal dříve, se podobal spíše hrubému smirkovému papíru, byl často prosycen kouřem a částečkami spálenin, to kvůli obvyklým bojům mezi dvěma Stranami, ale dračím plicím to nevadilo. Byly zvyklé. Když však teď Archibald vstoupil sem, uvědomil si, že i lépe vidí. Ach, ne lépe jako slovo takové, spíš, snadněji, pohodlněji. Půda zde byla znatelně měkčí, poddajnější jeho tlapám, a když udělal pár kroků dopředu, zjistil, že jeho dlouhé ostré drápy, ji za ním zanechávají poškrábanou a ve spadaném listí zůstala cestička po jeho šupinatém ocasu, vybaveném ostny. Vzhlédl vzhůru a k jeho překvapení uviděl oblohu. Jinou oblohu. Byla ocelově modrošedá a spouštěly se z ní tenké přerušované provázky vody. U nich měli oblohu převážně indigovou, jednotvárnou a velmi často se po ní honila mračna.
Vyfoukl z nozder nepokojný kouř. Co to má znamenat? Nelíbilo se mu tu. Chtěl zpátky ke své sopce, kde žil, zpátky do svého Tmavého údolí- Otočil se a pohlédl nazpátek, jako by doufal, že snad uvidí nějaké dveře, kterými by mohl projít a vrátit se. Chvilku jen zmateně zíral mezi stromy, než se pomalu sebral a vydal se tím směrem, odkud si myslel, že přišel. Doufal, že mezi tímto světem a tím jeho je nějaká hranice, kterou musel překročit, a že když se pokusí najít zpáteční cestu, mohl by se dostat zpátky do Šedého lesa.
Ale ať bloudil sebevíc, nenašel nic, co by naznačovalo tomu, že Šedý les je opět na dosah. Nešťastně a zoufale se znovu rozhlédl. Viděl však jen stromy a zase stromy. Z nebe pršelo čím dál tím víc a on se potřeboval schovat.
Když v tom ji uviděl. Seděla tam na pařezu a hrbila se nad sešitem. Její tužka svižně jezdila po papíře. Strnul, jako by právě zahlédl někoho, koho už dlouhou dobu neviděl, nebo dokonce nikdy a slýchal o něm jen v pověstech. Intuitivně však vycítil, že ji zná. Vůbec sice netušil, kdo je ta malá dívka, pocítil však náhle obrovský respekt. Sklopil zašpičatělé uši a opatrně začal couvat, oči obezřetně upřené na její záda, připraven zaútočit v případě nouze. Jeho dech se zrychlil a drápy zatnuly do země. Tiše a nenápadně. On byl šelma a dravec, který právě ustupuje. Na jednu stranu měl nutkání po ní skočit a rozsápat ji, najíst se, a na tu druhou jakýmsi šestým smyslem vycítil, že ona je cosi posvátného a kdyby ji zahubil, zemřel by i on sám.
A proto se právě teď raději klidil.
Jenže, mělo tomu tak být. Právě, když zvedl ze země zraněnou nohu, posunul ji o krok dozadu a došlápl, zapomněl, a tělem mu projela ostrá bolest. Noha se v koleni podlomila a jeho tělo zůstalo stát na třech, nemocnou končetinu zdviženou do vzduchu. Druhá zadní se pohnula, aby rychle získala ztracenou rovnováhu, předními přestoupil a prudce došlápl na větev.
Dívka sebou trhla a poplašeně se rozhlédla. Archibald zůstal stát jako socha a málem ani nedýchal.
A potom se podívala za sebe. Jejich oči se setkaly. Drakem projel záchvěv energie, vyděšeně se otočil a dal se opět na útěk. Ne, že by byl tak zbabělý, to ani v nejmenším, ovšem, se zraněnou nohou a křídlem by toho asi moc nedokázal. Bůhví, co tenhle tvor umí. Mohl by se leda tak ohánět ocasem, a co hůř, jeho oheň právě teď pohasl. Na hřbet mu náhle dopadaly provazy vody a celého ho máčely. Brzy mu bude zima…a bude to trvat nejméně dva dny, než se jeho oheň znovu rozhoří. Než se mu vrátí jedna ze ztracených zbraní. Zahřmělo. Archibald se zachvěl. Jak rád by se teď vznesl do vzduchu a letěl bleskům naproti. Pro běžného draka to byla ovšem velká daň, celý jeho druh, bez rozdílu, miloval bouřky, draci je obdivovali, nechávali se jimi unášet, avšak za cenu svého ohně. Pokud se drak domníval, že ho dalších spoustu hodin nebude potřebovat, klidně si mohl jít v onen čas zalétat do deště…takoví lehkomyslní potom ovšem většinou zahynuli, jelikož bez ohně se v souboji mezi draky téměř nelze ubránit. A souboje mezi draky, jak už bylo řečeno, byly velmi časté.
Archibald si našel místečko pod vyvráceným stromem, neobratně si tam natahal různé větve, které našel všude možně okolo, tak, že je opřel o kmen a utvořil tím jakousi stříšku, a poté se protáhl, celý prochladlý, zmáčený a nešťastný dovnitř, schoulil se na vlhké hlíně a poslouchal údery hromů. Ocas si přitáhl k těsně tělu a roztržitě s ním mrskl. Měl opravdu mizernou náladu. Sužoval ho hlad a zima. Šupiny mu po chvilce zašustily jako vítr prohánějící se vysokou travou, a postavily se. Přivřel oči a zasmušile pozoroval, jak se z větví pomalu odkapávají kapičky deště.
Polly už si našla novou tužku, teď seděla ve své posteli, zabalená do peřiny, na okno jejího pokojíku bubnovala bouře a venku padal soumrak. Okousávala její konec. S tužkami se jí psalo mnohem lépe, než s propiskami. Tak zaprvé, tužku jste mohli klidně vygumovat, zadruhé, Polly z ní nikdy nebolela ruka a zatřetí…zkrátka to byl pěkný zvuk, když jezdila po hrubém linkovaném papíře. Přemýšlela. Třídila si to všechno, co se jí za dnešek stalo. Jedno její já tvrdilo, že to je celé jeden velký nesmysl, druhé se ovšem zuřivě bránilo a řídilo se tím, co vidělo, slyšelo a…napsalo. Polly z toho byla úplně zmatená a zoufalá. Vedle ní na nočním stolku stála lampa, byl to vlastně jediný zdroj světla, který se v tu chvíli v jejím pokojíku nacházel, a příjemným žlutým světlem ozařovala jednu polovinu místnosti. Ta druhá se topila ve tmě a Polly to tak naprosto vyhovovalo. Na svůj věk byla velmi moudrá a zdálo se, jako by ji puberta snad již kdysi dávno minula, ona byla osobnost, věděla, co chce. Uměla se dívat kolem sebe a pozorovat lidi, jak se chovají, přírodu i změny počasí, zvířata, jak mění srst, a oblohu. Fascinovalo jí nebe. Někdy bylo šedavé a těžké, jindy indigově modré, žlutě a červeně zářící ráno a večer, zatažené před bouřkou a po ní roztrhané a cáry mraků se dolů prodíraly sluneční paprsky. Vždy se jen tiše zastavila a pozorovala to, jako by to bylo cosi posvátného, čeho se nesmí dotknout. Také se ráda nadechovala lesních vůní, milovala vůni deště a na jaře hlíny a listí. Dokonce i sníh měl svůj určitý pach, vždy poznala, když mělo sněžit.
To draci také, pomyslela si, když si namotávala kadeř svých medových vlasů na prst. Ano, draci nesnášeli sníh snad ještě více než déšť, pokud to ovšem bylo možné. Déšť byl mokrý a studený a jim po něm vlhly šupiny a mizel oheň, čehož se upřímně děsili, jenže sníh byl k tomu všemu ještě štiplavý a pichlavý a také s ním často mrzlo. Mráz samozřejmě neměli rádi také, jelikož byl zkrátka krajně nepříjemný a stahoval jim šupiny jako ve svěráku, takže klidně mohly i popraskat. A to mimochodem docela bolelo. Draci sice byli velice odolní, ale některé přírodní podmínky jim prostě nedělaly nejlépe.
Polly stále zírala na okno. Představovala si, jak je teď asi venku. Je tam tma, řekla si. A také déšť a zima.
A drak, milá Polly…
Komentáře
Přehled komentářů
Je to hrozně hezké. Teď si marně hlavu lámu, co jen jsem to měla za drobnou připomínku, podruhé jsem to četla, dokonce jsem to nechala uležet a znovu to přečetla, ale už jsem jí nenašla. Byl to určitě jen momentální výpadek mého chorého mozku.
Vážně je to strašně pěkné, strašně hezky napsané, pro lidi se špatnou obrazovou představivostí úplně dokonalé. Vžila jsem se tam (opět).
Snad jen... Je to tedy Archibald, nebo Archybald?
A moje poslední otázka: Ehm, kdy to hodláš dopsat a vydat? Já tu knížku chci!!!!! :-)
Nevnímej to, já mám zase střelenou náladu :-)
xD
(Aria, 21. 12. 2010 16:18)Zajímavé. :-) Ehm, myslím, že někde na začátku jsi napsala Archybald a potom dál už jsi psala Archibald. :-) Připadá mi tam, že se tam ta obloha v tomto úryvku zmiňuje a popisuje trochu hodně, ale to bude tím, že to je nejdřív z drakova pohledu a poté z pohledu Polly. :-) Takže si téhle poznámky nevšímej. Docela by mě zajímalo, jestli v tom příběhu plánuješ nějaké záporáky, boj, případně nějaké bitvy pro oživení příběhu. :-) Budu se těšit na další úryvek. Zakončení tohoto úryvku se mi dost líbí, jaké by mohlo být to správné slovo? Takové dramatické. :-)
...ach já nesnáším nadpisy :-)
(Barunka, 21. 12. 2010 17:46)