Jsem úplně zničená. Ani se mi sem nechce nic psát…to bude tím, že se mi v poslední době nechce vůbec nic. A můžou za to ty zkoušky. Víte, příští úterý, tj. 11.1, mě čekají talentovky. Mám z toho hrozný nervy už týden dopředu, nedokážu myslet na nic jiného. To není tak, jako když si někdo podá přihlášku na gympl na lyceum a ještě někam a potom jen v klidu čeká, až mu přijde lístek, že ho přijali. Ne, jediná škola, na kterou se opravdu chci dostat, na které by se mi líbilo a záleží mi na tom, je umělecká Hollarka. Problém je však v tom, že se přihlásilo 170! uchazečů, ze kterých vyberou jen třicet tři! No, a já jsem si zkrátka umanula, že se tam dostanu za každou cenu. Jistě, nechci se vychloubat, sama si myslím, že za tu dobu, co jsem si podala přihlášku, jsem se dost zlepšila, jenže stále mám příšerné obavy. Jelikož kdyby mě nevzali (jakože nevezmou) nezbyla by mi jiná možnost a…musela bych na zemědělku. Jiné umělecké střední jsem už prošvihla a ani by se mi na ně nechtělo- chci jen na Hollarku, prestižní a nejtěžší z nich všech. Paráda, jsem blázen. Teď jsem si to uvědomila, tak bláhová jsem byla, vezmou- bude to úžasné, nevezmou- svět se nezboří, říkala jsem si. To jsem ovšem ještě netušila, jak moc mi na tom začne záležet.
Na Hollarku chodím každou středu na kurzy kreslení. V mé skupině je nás asi deset. Nevím, jak, ale nějak podvědomě jsem se upnula k té představě, že když z naší skupiny nebudu JÁ ta nejlepší, nedostanu se tam ani náhodou. Takže za poslední týden jsem pravidelně upadala do depresí. Někdy závidím optimistům jejich pohled na svět. Jsem zkrátka přesný opak, všechno vidím hned černě.
Naše profesorka mi neustále opakuje (ačkoliv se nebojí říct, že vaše kresba se hodí tak akorát na Karlův most a že je to naprosto příšerné), ať se nebojím, že mi drží palce a že všechno dobře dopadne. Ale já mám stejně strach. Připadám si jako ti vyklepaní psíčci, kteří z hrůzy ňafají po všech ostatních- jsem nevrlá, přezíravá ještě více, než kdy jindy, dokonce už i ve škole mi párkrát ujely nervy a vypustila jsem z úst něco ohavného na naše třídní kluky (mimochodem úplné pitomce, kteří hned překvapeně zmlkli, jelikož jsou zvyklí, že mi mohou říct prakticky cokoliv- uhni, krávo, drž hubu atd. a nic se jim nestane. Že se prostě ovládnu a přejdu to bez komentáře) Poslední dobou se mi raději všichni klidí z cesty. To byste nevěřili, jak dokážu být v duchu sprostá. Neuvěřitelné.
A mé vyhlídky? Mizerie. Makám celé tři měsíce do sedmi večer, v devět jsem z Prahy doma plus se jdu potom učit, další nastupuje neuvěřitelné nervování ještě vystupňované konečnou vyhlídkou číslo tři- nepřijmou mě, všechno snažení bylo na nic- smutek, zklamání, apatie. Dokonce bych se odvažovala uvěřit tomu, že se pak na školu téměř vykašlu- všechno, za co jsem celou tu dobu bojovala, totiž bude fuč.
Nádhera, no neříkáte si snad? Své spolužáky na kurzech neberu jako ty samé chudáky, jako jsem já, neberu je, jakože jsou na tom stejně, ani jako kamarády, ani nic podobného- beru je jako soupeře, rivaly, riziko.
Šmankote, to je hrůza, kdo by to byl do mě řekl? K tomu všemu o tom, kam se hlásím, ví celá škola- o výtvarce- ´Tak se podíváme na tu naší umělkyni´
´Ty tam jdeš už v úterý?´
´ Tak to ti držím palce´
´Nadšené úsměvy, to zvládneš,´
´Přežij to, věřím ti´ atd.
No, někoho by to pravděpodobně povzbudilo, avšak u mě tím jen sílí pocit, že až to vážně nezvládnu, všechny je zklamu a nakonec, jako by toho nebylo málo, budu vystavena soucitným pohledům, poklepávání na rameno a řečičkám jako: ´To nevadí, nic se neděje´ nebo ´To se může stát každému.´
A jako třešnička na dortu, dva totální protiklady. Když to vyhraju, protože dostat se tam je opravdová výhra (nebo zázrak, že?), budu mít neuvěřitelnou radost. Dvojí radost, jelikož budu tak, kde jsem si ze všeho nejvíce být přála, a také…budu moci znovu začít jezdit na koni. Víte, rodiče mi to slíbili. Naproti tomu, když to nezvládnu, …asi si to dokážete domyslet sami. Koně miluji už od malička a slovo miluji, se sem velmi hodí. Miluji je celým svým srdcem, jsou mojí součástí, a když ty zkoušky nezvládnu, budou zkrátka…pryč. Celé to bude v tahu. Moje jediná naděje, že bych znovu mohla pocítit, jak se pružné tělo pode mnou napíná při rychlém cvalu, zmizí, zabliká a pohasne. Celé to bude jeden veliký, strašný konec.
Už to chápete, proč mám takové nervy? (Koneckonců, někdo by také řekl, že nemám vůbec žádné nervy, jelikož toho vydržím jen málo… :)
Takže mi, moji milí, musíte mi fandit, ať t dobře dopadne, nebo alespoň ať se potom nesesypu, a mějte se hezky. Doufám, že se cítíte lépe, než já. ……. :)
xxx
(Colette, 10. 1. 2011 11:50)